[quote]Je nejzákladnějším a nejobvyklejším právem pocit bezpečí a bezpečnosti ve svém domově. Evropané oprávněně očekávají, že jejich Unie to pro ně zajistí. A chtějí, aby jejich vlády spolupracovaly. Evropští vůdci k tomu vyzvali před třemi měsíci při podpisu Římské deklarace. Společně se zavázali k posílení bezpečnosti a obrany Evropy tím, že budou více a úžeji spolupracovat.[/quote]
Evropa jako propagátor a poskytovatel míru
Důvody jsou jasné. Válka je v historii Evropy zakotvena. Vzpomínky na teror a krveprolití jsou stále pro mnoho lidí v této zemi a v celé Evropě příliš živé.
Naše unie zašla velmi daleko v tom, aby se Evropa stala bezpečnější a klidnější. A díky našemu globálnímu vlivu jsme také pomáhali dělat totéž po celém světě.
Evropská unie má 15 misí po celém světě a bojuje proti terorismu v Sahelu: v pondělí jsme uvolnili dalších 50 milionů EUR. Bojujeme proti pirátství v Indickém oceánu a podporujeme reformu bezpečnostního sektoru na Ukrajině. Evropské jednotky získaly vedoucí úlohu v misích NATO a v mírových silách OSN, naposledy v Mali, Somálsku, Kosovu i jinde.
Toto úsilí doplňuje měkká pomoc EU. Propagovali jsme mír, univerzální hodnoty a inkluzivní růst po celém světě. Evropská unie a její členské státy poskytují více než polovinu světové humanitární a rozvojové pomoci. Její diplomatická síla pomohla zprostředkovat dohody, které činí svět bezpečnější, jako je dohoda s Íránem o jeho jaderném programu.
Ale je čas jít dál. To přichází už dávno. Pokusy o dosažení společné obrany jsou součástí evropského projektu od jeho vzniku.
Již v roce 1950 navrhl francouzský premiér René Pleven plán rozsáhlé obranné integrace, včetně zřízení evropské armády a jmenování evropského ministra obrany. Bohužel se to nestalo. Po dvou letech jednání všech šest členů Evropského společenství uhlí a oceli podepsalo „Smlouvu o založení evropského obranného společenství“. Ale po ratifikaci Beneluxem a Německem se projekt setkal s politickou bezvýchodnou situací ve Francii, když o něm hlasovalo Národní shromáždění Assemblée nationale. To ukončilo myšlenku společné evropské obrany pro příští půlstoletí.
Selhání z roku 1954 zanechalo jizvu. Následné pokusy byly méně odvážné. Postupovali jsme pomalu, Nebylo to kvůli tomu, že bychom se nesnažili. Jsem jedním ze čtyř bývalých evropských představitelů států a předsedů vlád Francie, Německa, Belgie a Lucemburska kteří podepsali prohlášení z roku 2003, jehož cílem bylo definovat koncepci Evropské unie bezpečnosti a obrany s vojenským centrem v Tervurenu v Bruselu v Belgii. Říkají nám „Mírový klub“ – vůdcové čtyř zemí, kteří nejvíce oponovali evropské intervenci v Iráku.
Naši kolegové spontánně nevystupovali. Důvody k tomu by neměly být podceňovány. Problémy jsou skutečné. Věřím však, že je lze překonat. Mezi našimi členskými státy máme velmi mnoho diametrálně odlišných obranných reflexů. Tato rozmanitost vznikla z odlišných historií, různých zeměpisnými oblastí. Jeden příklad: kultury rozhodování o vojenské angažovanosti se výrazně liší mezi sousední Francií, který podporuje rozhodování exekutivy, a Německem, s tradici parlamentního dohledu.
Existuje také dlouhodobě zásadní otázka suverenity, kterou musíme řádně vyřešit. Mnoho našich členských států považuje obranu za záležitost přísné národní suverenity. Sdílení svrchovanosti však neznamená zbavení suverenity. Naopak, mít silnější a svrchovanější členské státy v globalizovaném světě vyžaduje větší spolupráci v rámci Evropské unie, zejména v oblasti obrany. Systémová obranná spolupráce a další integrace přispějí k zachování národní svrchovanosti.
To je přirozený závěr měnících se skutečností kolem nás. Jak dlouho můžeme předstírat, že země tak úzce spojené, jako my v Evropské unii, také nemusíme čelit společným vnějším hrozbám? S schengenským prostorem volného pohybu jsou naše hranice otevřené. Když mluvíme s Ruskem, slyšíme se kolektivně, nikoliv individuálně. Když Francie zasahuje do Mali, je to evropská čest, kterou zachraňují.
Takže to už není otázka národní svrchovanosti. Chcete-li si vypůjčit výraz od přítele Emanuela Macrona, je to otázka evropské svrchovanosti.
NATO bylo a zůstane základem evropské bezpečnosti po celá desetiletí. Jsme jiní, ale vzájemně se doplňujeme mnoha způsoby-v neposlední řadě tím, že sdílíme 22 členů.
Konkurence mezi EU a NATO není volbou.
V průběhu let jsme spolupracovali v Afghánistánu, na Balkáně, v Africkém rohu a na mnoha dalších místech po celém světě. Od prohlášení, které Donald Tusk, Jens Stoltenberg a já podepsali ve Varšavě, vznikla nová atmosféra spolupráce mezi Evropskou unií a NATO. To je přirozený závěr měnících se skutečností kolem nás.
V dnešním světě je silnější NATO, silná Evropská unie a silný vztah mezi těmito dvěma zeměmi důležitější, než kdy předtím. Naše odhodlání vůči NATO však již není možné využít jako vhodné alibi, které by mohlo bojovat proti většímu evropskému úsilí.
Svět kolem nás se mění. Spojené státy zásadně změnily svou zahraniční politiku dlouho před příchodem pana Trumpa. Během uplynulého desetiletí bylo jasně zřejmé, že naši američtí partneři se domnívají, že se příliš obávají zátěže svých bohatých evropských spojenců. Nemáme jinou možnost než bránit naše vlastní zájmy na Blízkém východě, změně klimatu v našich obchodních dohodách.
Tím, že zintenzivnily své úsilí na obranu, společně členské státy Unie posílí vazby, které spojují spojence v rámci NATO.
Hrozby, kterým čelíme
Obrana Evropy již nemůže být externě zajištěna. Dokonce i naše největší vojenské síly nemohou samy bojovat proti všem výzvám a hrozbám.
Nemusíme se dívat moc daleko za naše dveře, abychom viděli, že válka není věcí minulosti.
Česká republika to ví. Vzpomínky jsou čerstvé. Sovětské tanky se v nedávné době objevily v ulicích Prahy v roce 1968. V této části Evropy druhá světová válka nekončila v roce 1945.
Vidíme škody, které způsobují bezohlední a brutální zločinci ve velkých nezvládnutých prostorech v částech Středomoří a subsaharské Afriky.
Jsme svědky rostoucího napětí ve východní Asii. Severní Korea urychluje svůj jaderný plán a blíží se každým testem.
Cílený terorismus, jak je vidět v tragických a ničivých scénách v Londýně a Manchesteru, ukazuje, jak barbarští teroristé přicházejí v marném pokusu o nás zlomit a zničit náš způsob života.
Cyber-útoky, které se nedávno zaměřily na klíčovou infrastrukturu na celém světě ukazují, že budeme muset investovat do informační bezpečnosti. Musíme se chránit před tímto novým jevem. Stává se časově náročnější.
Všechno to ukazuje, že měkká moc sama o sobě není dostatečně silná ve stále militarizovanějším světě. A připomíná nám, že nemůžeme být naivní ani spokojeni. Skutečná bezpečnost začíná doma.
Cesta vpřed
Cesta vpřed začíná tím, že se ujistíme, že utratíme to, co je potřeba na naší obraně.
Zatímco Evropská unie vynakládá přibližně 27 000 EUR na jednu věc pro vybavení a výzkum, vynakládají USA 108 000 EUR.
Není divu, že v tomto okamžiku lze nasadit méně než 3% evropských vojsk. To ukazuje, že musíme investovat více a investovat efektivněji.
Rusko vynakládá více než 5 % svého HDP na obranu, zatímco Čína během posledního desetiletí zvýšila svůj obranný rozpočet o 150 %. A také USA právě oznámily výrazné zvýšení rozpočtu na obranu.
A EU? Celkově 27 členských států utratí na obranu pouze 1,3 % svých celkových rozpočtů.
Spolu utratíme polovinu stejně jako Spojené státy, ale i tehdy dosahujeme pouze 15 % jejich účinnosti.
Je tomu tak proto, že přibližně 80 % veřejných zakázek v oblasti obrany a 90 % investic do výzkumu a technologií se uskutečňuje na vnitrostátní úrovni bez koordinace mezi členskými státy Evropské unie.
To je neúčinné a nákladné. A je pro naše vojáky těžší spolupracovat.
Náš přístup je roztříštěný. Je 178 jak řekl předseda vlády různých zbraňových systémů v EU, ve srovnání s 30 v USA. Povolíme sami sebe, že máme 17 různých typů bojových tanků, zatímco Spojené státy dokáží dokonalým způsobem zvládnout pouze jeden model.
Absurdně existuje více typů helikoptér, pak jsou vlády od toho, aby je koupili! Musíme to udělat lépe.
Proto Evropská komise navrhla Evropský obranný fond.
Ačkoli nebude a nemůže nahradit rozpočty členských států na obranu, vytvoří pobídky pro spolupráci v oblasti společného výzkumu, vývoje a získávání obranných zařízení a technologií.
Viděli jsme, že tento přístup funguje, například s raketou Meteor vzduch-vzduch, kterou společně vytvořilo šest členských států. Nyní je široce považována za jednu z nejschopnějších raket svého druhu.
Cesta vpřed
Začíná tím, že ujistíme, že utratíme to, co je potřeba na naši obranu.
Zatímco Evropská unie vynakládá přibližně 27 000 EUR na jednu věc pro vybavení a výzkum, vynakládají USA 108 000 EUR. Není divu, že v tomto okamžiku lze nasadit méně než 3 % evropských vojsk. To ukazuje, že musíme investovat více a efektivněji.
Proto Evropská komise navrhla Evropský obranný fond. Ačkoli nebude a nemůže nahradit rozpočty členských států na obranu, vytvoří pobídky pro spolupráci v oblasti společného výzkumu, vývoje a získávání obranných zařízení a technologií. Viděli jsme, že tento přístup funguje, například s raketou Meteor vzduch-vzduch, kterou společně vytvořilo šest členských států. Nyní je široce považována za jednu z nejschopnějších raket svého druhu.
Jedná se o Fond, který učiní Evropskou unii největším investorem v oblasti výzkumu a technologií kolektivní obrany v Evropě. Komise se zavázala jako nikdy předtím: do roku 2020 plánujeme téměř 600 milionů EUR na podporu obrany. A po roce 2020 navrhujeme přidělit 1,5 miliardy EUR ročně jako součást nových priorit financování Komise. Fond udělá z EU největšího investora v oblasti výzkumu a technologií kolektivní obrany v Evropě. To je zásadní krok. Ale nemůžeme se zastavit.
Šípková Růženka
Evropská unie již disponuje právními prostředky, které má k dispozici, aby se vyhnula stávajícímu balíčku dvoustranné a vícestranné vojenské spolupráce ve prospěch účinnější formy obranné integrace. Mluvím o stálé strukturované spolupráci. Spící krásce Lisabonské smlouvy.Článek 42 Smlouvy umožňuje skupině členských států s podobnými názory, aby převzali evropskou obranu na další úrovni.
Už jsem to řekl a říkám znovu: Myslím, že je nyní čas využít tuto možnost. Je na čase probudit spící krasavici. Ale na konci dne nebude Komise vytvářet společnou obranu. Komise dává vše, co má, na stůl. Vysvětlili jsme, jak mohou naše politiky pomáhat při boji s hybridními hrozbami. Využíváme naší rozvojové politiky k vybudování bezpečnosti partnerských zemí. Navrhli jsme obranný fond, který bezprecedentně zavazuje rozpočet EU. A vypracovali jsme podrobný dokument reflexe s různými možnostmi, jak by se mohla v roce 2025 Evropská unie v oblasti obrany vyvíjet.
Ale vždy se dostaneme k otázce ambicí a politické vůle členských států vzbudit spící krásku Lisabonské smlouvy. Článek 42 Smlouvy umožňuje skupině členských států s podobnými názory, aby převzali evropskou obranu na další úroveň. Minulost prokázala, že evropská obrana postupuje kupředu, pokud existuje politická vůle.
Francouzsko-britská dohoda Saint-Malo položila základ pro významný krok směrem k společné bezpečnostní a obranné politice, jakou máme dnes. Obhajoba Lisabonské smlouvy byla dalším projevem silných ambicí. Zatím však tyto ambice zůstaly do značné míry nesplněny. Vytvořili jsme evropské bojové skupiny, ale nikdy jsme je nepoužívali. Ambiciózní ustanovení Lisabonské smlouvy spočívala také ve spánku.
Vidím, jak se točí svět V roce 2003 existovaly pouze čtyři věřící. Jak se v Evropě děje tolik často, trvalo to chvíli, kdy si ostatní uvědomili důležitost toho, co bylo navrženo. Dnes vidíme, že skupina věřících se rozšiřuje. Jen minulý měsíc se členské státy jednohlasně rozhodly zřídit první vojenský plánovací orgán a způsobilost k vedení velitelských misí EU. Jedná se o první krok směrem k robustnější schopnosti. Za dva týdny se bude scházet Evropská rada. Moji kolegové a přátelé v Evropské radě chápou důležitost této rozpravy. Vědí, jak je diskuse o budoucnosti evropské obrany spojena s debatou o budoucnosti Evropy.
Závěr
Dosáhli jsme bodu, kdy je pokrok jedinou možností. Zásadní otázkou je rychlost. Moment bližší obranné spoluprace přichází především z Evropy. Bezpečnost se v téměř všech členských státech řadí mezi tři hlavní priority a tři čtvrtiny Evropanů podporují společnou bezpečnostní a obrannou politiku.
Chtějí, aby jejich Unie učinila více, aby je ochránila před hrozbami starými a novými. A je čas, abychom naslouchali. V uplynulých desetiletích neexistovala žádná naléhavější sada bezpečnostních problémů, ekonomických faktů a politických argumentů, které odůvodňují drastický krok v evropské obraně.
Ale jak dlouho můžeme žít v polovině domu? Evropská unie pro bezpečnost a obranu pomůže chránit naši Unii, což přesně očekávají občané EU.
Z poznámek předsedy Junckera na společné tiskové konferenci s premiérem České republiky Bohuslavem Sobotkou a náměstkyní generálního tajemníka NATO Rose Gottemoelleremovou 9.6.
Jsem rád, že jsem zde v Praze, ne poprvé a určitě ne naposledy. Asi před rokem se předseda vlády obrátil na mne, abych zahájil dnešní iniciativu. A my, jako Komise, jsme velmi vděční České republice za to, že jsme tuto iniciativu mohli přijmout. Je to důležité v mnoha ohledech a dokazuje to, že ČR je skutečně proevropská země, která přebírá odpovědnost a chce hrát ústřední roli v Evropě, což je její přirozenou rolí.
Slyšel jsem v posledních týdnech, že předseda vlády říkal a znovu opakoval, že Česká republika chce být součástí stálé strukturované spolupráce, pokud jde o obranu. A to prodlužuje viditelné úsilí předsedy a jeho vlády převzít odpovědnost a povinnosti v Evropské unii. Česká republika se připojila k rozhodnutí o evropském prokurátoru, který přijala Unie. 20 členských států je na cestě úřad prokurátora zřídit, Česká republika je jednou z nich. Některé zakládající členské státy nejsou účastníky; Nizozemci se například na tomto závazku nezúčastní. A to ukazuje, že všechny tyto pověsti týkající se vícerozměrné rychlosti jsou špatné fámy-falešné zprávy; česká vláda rozhodla o přijetí opatření k obraně, k evropskému státnímu zastupitelství a o evropských patentových záležitostech. Dokazuje to, že Česká republika má ústřední místo a ústřední roli.
Komise v posledních týdnech zahájila obrannou agendu a minulou středu jsme se rozhodli zřídit Evropský obranný fond. Tento obranný fond přispívá ke snížení neúčinnosti a roztříštěnosti nákladů, kterým čelíme. A tak jsem rád, že Česká republika bude součástí tohoto závazku. To není protinávrh NATO. Jednáme společně s NATO. Měl jsem dlouhé rozhovory s generálním tajemníkem NATO. A to je důvod, proč jsem řekl, že žádné NATO není pro Evropskou unii volbou. Pro Evropskou unii by to bylo katastrofou, protože musíme zůstat spolu a budeme se držet společně.
Jsem rád, že jsem tady a jsem rád, že odpovím na vaše dotazy.
Otázky a odpovědi
Otázka 1: Chtěl bych požádat předsedu Evropské komise: důležitým tématem budoucnosti Evropy jsou parlamentní volby v Británii, jejichž výsledek je v této fázi známý. Jaký z vašeho pohledu bude mít tento výsledek vliv na budoucí jednání o Brexitu?
Předseda Juncker: Všechny volby jsou důležité nejen v tzv. velkých členských státech. Ale včerejší byly zvlášť důležité. Pevně doufám, že Británie zůstane připravena zahájit jednání. Pokud jde o Komisi, můžeme zahájit jednání zítra ráno v 9:30. Takže čekáme na návštěvníky z Londýna. Doufám, že nebudeme zažívat další zpoždění v závěrech těchto jednání. Nejprve se musíme dohodnout na způsobech rozvodu a ukončení a pak musíme uvažovat o architektuře našich budoucích vztahů. Doufám, že výsledek voleb nebude mít zásadní dopad na jednání, která zoufale čekáme.
Otázka 2: Ačkoli nikdo nechce být stranou NATO, mohl byste v budoucnu předpokládat, že se evropská obrana může také postarat o územní obranu členských států EU, nebo je tu jen-a navždy- pro mise v zahraničí? A na Brexite: kvůli nejistotě v Londýně myslíte, že by EU-27 mohla prodiskutovat prodloužení dvouleté lhůty vyplývající z článku 50 Smlouvy o EU, pokud si to Británie přeje?
Předseda Juncker: Pokud jde o vztahy mezi NATO a Evropskou unií v oblasti obrany, chtěl bych opakovat, co jsem již řekl: NATO a Evropské unie jsou, pokud jde o obranu dvojčata, a dvojčata jsou ve světě normálně součástí stejné skupiny. Je jasné, že nemůže existovat rivalita mezi NATO a novými návrhy Komise, týkající se posílení evropské obrany. Francouzský filozof Blaise Pascal řekl: Mám rád věci, které jdou ruku v ruce. A NATO a Evropská obranná jsou věci, které jdou společně. Předtím, než se zeptáte na otázku prodloužení našich jednání s našimi britskými přáteli, budou muset jednání začít. Přeji si, ať začnou.
Otázka 3: Pane Junckere, neovlivní Brexit negativně financování Evropského fondu obrany?
Předseda Juncker: Když jsem se obrátil na Evropský parlament již v červnu 2014, řekl jsem poslancům, že mezi deseti prioritami mé Komise se bude obrana řešit velmi privilegovaným způsobem. Nikdo – nebo víceméně nikdo – tomu v době, kdy jsem to říkal, nevěřil. To mně dává příležitost říci, že všichni ti, kteří píší o návrzích Komise – těch nedávných-jsou přímým důsledkem zvolení pana Trumpa americkým prezidentem nebo důsledkem Brexitu, píší zcela špatně, protože se jedná o probíhající proces od června 2014. Doposud Brexit nemá vůbec žádný vliv na vytvoření a financování Evropského fondu pro obranu.
Otázka 4: Ve svém projevu v dopoledních hodinách jste mluvil o probuzení spící krasavice-článku 42 Lisabonské smlouvy. Když vidíte, co se děje, je možné, že to znamená, aby začaly provádět některé další členské státy provádět článek 42?
Předseda Juncker: Spouštění stálé strukturované spolupráce v oblasti obrany není rozhodnutí Evropské komise. Jedná se o rozhodnutí, která mají být přijata členskými státy, a my budeme podporovat členské státy, aby tuto iniciativu co nejdříve přijaly.
