Bylo to před padesáti lety a inženýr Fuhimiro Araki si na to velmi dobře vzpomíná: první rychlovlak šinkansen vyjel na trati z Tokia do Ósaky a stal se symbolem prudkého technického a ekonomického rozvoje země vycházejícího slunce. "Měli jsme tehdy pocit, že těžké časy pominuly a že se Japonsko zásadně změní," říká dnes třiasedmdesátiletý Araki, který se podílel na konstrukci několika typů vlaků.
Téměř dvě desetiletí od konce druhé světové války, 1. října 1964, byl první šinkansen pokřtěn Hikari (Světlo) slavnostně inaugurován v Tokiu pod záplavou konfetů a za přítomnosti císaře Hirohita. Tato sláva předcházela jen devět dní zahajovacímu ceremoniálu olympijských her v Tokiu z roku 1964.
Japonsko se stalo na několik týdnů místem, kam hleděl celý svět, a Tokio bylo výkladní skříní japonské dovednosti: kromě rychlovlaku šinkansen se země mohla pochlubit tím, že jako první vysílala olympijské hry barevně, že vyrobila po válce první japonské civilní letadlo YS-11 a že se prudce rozvíjely její firmy, například Sony anebo Matsushita, což je dnešní Panasonic.
Bylo třeba za každou cenu dokončit trasu před zahájením olympijských her, postavit 66 tunelů a 96 mostů. Úkol to nebyl snadný, ale Japonci na tomto projektu ukázali, jaké vytrvalosti jsou schopni, aby dosáhli svých cílů. Zvlášť, když šlo o to, aby byli první.
"Šinkansen, tehdy nejrychlejší vlak na světě, dal lidem naději," vzpomíná Araki, který je dnes zástupcem ředitele Muzea železnice, kde na tento kultovní vlak dohlíží.
Najednou stačilo dvě a půl hodiny, aby se člověk dostal z Tokia na východě země do Ósaky na západě, rychlostí 210 kilometrů za hodinu. "Říkalo se mu SuperExpres snů a byla to pravda," říká Araki.
I dnes modrobílý vlak vzbuzuje obdiv japonské mládeže, ačkoli byl již překonán stále rychlejšími a komfortnějšími spoji. Třeba šestnáctiletý Koiči Furukawa nešetří na šinkansen chválou, třebaže ho nezažil: "Miluji jeho sílu a tvar, jsme na něj hrdí," říká. Šinkansen totiž znamenal mnohem víc. "Přispěl ke zvýšení hospodářské konkurenceschopnosti Japonska tím, že urychlil koncentraci obyvatelstva a průmyslu v Tokiu," říká Osuke Itazaki, který je analytikem u společnosti SMC Nikko Securities.
Vysokorychlostní vlak tehdy urychlil cestování podnikatelů a usnadnil turistům přístup k historickým lokalitám, včetně bývalé metropole Kjótó nedaleko Ósaky. Cestování v šinkansenu, z něhož bylo na trase vidět i posvátnou horu Fudži, znamenalo pro mnohé nový pohled na zemi.
Poslední šinkansen má futuristický aerodynamický profil podobající se kachnímu zobáku, který umožňuje ujíždět rychlostí až 320 kilometrů za hodinu. Síť těchto rychlovlaků se přitom rozšířila po celém ostrově Honšú a na ostrov Kjúšú. Na trase Tokio-Ósaka jezdí denně v každém směru více než 200 souprav. Průměrné roční zpoždění je 30 vteřin. Je to skutečné vysokorychlostní metro.
"Hlavním cílem bylo nepochybně zkrátit dobu cestování, ale také ho cestujícím zpříjemnit," zdůrazňuje Araki. Nabízejí se tu dokonce koupele nohou, kosmetický salon, oddělené prostory pro kuřáky a luxusní toalety.
"Šinkansen je výkvětem japonské technologie a filozofie," říká bývalý poradce železničních společností Mucuo Okaneja. V zemi častých zemětřesení, tajfunů, sopečných erupcí, tornád a dalších přírodních katastrof je podle něj nejdůležitější bezpečnost a přesnost.
Oslavy 50. výročí šinkansenu se konají v době, kdy Japonci začali pracovat na vývoji vlaku na polštáři magnetického pole Maglev, jehož rychlost přesáhne 500 kilometrů za hodinu. V roce 2045 by měl spojit Tokio a Ósaku, první část mezi Tokiem a Nagojou by měla být zprovozněna v roce 2027. Někteří by ale byli rádi, kdyby se tak stalo už v roce 2020, kdy se budou v Tokiu konat olympijské hry.
Souhrné informace o Šinkasensu
– Japonsko bylo první zemí světa s tratí určenou výhradně pro provoz vysokorychlostních vlaků. První úvahy spadaly do 40. let 20. století, s výstavbou první trati z Tokia do Ósaky, dvou největších měst země, se začalo v roce 1959.
– Rychlodráha, na které bylo 66 tunelů a 96 mostů, se stala v roce 1964 výkladní skříní úspěchů japonského průmyslu, zejména u příležitosti olympijských her v Tokiu, které začaly 10. října 1964.
– Po úspěchu první trati Tókaidó se začalo se stavbou trati Sanjó západním směrem na Hirošimu a ostrov Kjúšú. Ta byla zprovozněna v roce 1975 a v 80. letech následovaly dvě tratě z Tokia severním směrem – Džóecu do Niigaty a Tóhoku do Morioky. V roce 1997 byla při příležitosti zimní olympiády v Naganu postavena odbočka trati Džóecu do Nagana a zatím nejnovější tratí je jižní úsek trati Kjúšú, otevřený v březnu 2004. Na osmi tratích, které mají celkovou délku přes 2380 kilometrů, jezdí nyní vlaky rychlosti téměř 300 kilometrů v hodině.
– Síť japonských šinkansenů přepravovala nejvíce cestujících ročně (nejvíce to bylo 353 milionů v roce 2007) až do roku 2011, kdy ji s více než 370 milionů cestujících předstihla Čína.
– Všechny šinkaseny svezly za 50 let na 10 miliard cestujících.
– První trať šinkansenů, což značí "novou hlavní trať", z Tokia do Ósaky se nazývá Tókaidó a jezdí na ní tři typy rychlovlaků: od nejrychlejšího k nejpomalejšímu se jmenují Nozomi (naděje), Hikari (paprsek) a Kodama (ozvěna).
– V roce 1964 jel šinkansen z Tokia do Ósaky čtyři hodiny, nyní to rychlovlak Nozomi zvládne za dvě hodiny 25 minut.
– V prvních desetiletích provozu šinkanseny jezdily rychlostí 210 kilometrů za hodinu, rychlost se postupně zvýšila na 270 km/h, příští rok se má rychlost u některých typů vlaků zvýšit na 285 km/h.
– V roce 1964 jezdilo 60 vlaků denně v 1964, v roce 2012 již 323 vlaků za den. Počet cestujících za den stoupl z 61.000 před půl stoletím na 391.000 v roce 2012. Do roku 2012 svezl jen šinkansen Tókaidó téměř 5,5 miliardy cestujících.
– Za půl století se v síti těchto rychlovlaků nestala žádná závažná nehoda či kolize. Šinkanseny měly velký vliv na rozvoj podnikání v zemi, ale vůbec na společnost, životní prostředí či kulturu. Přestupem na rychlovlaky se podle odhadů ušetřilo na 400 milionů hodin, ekonomický dopad byl po přepočtu odhadnut na 100 miliard korun ročně.
– Někdy je srovnávána doprava šinkansenem s letadlem. Podle průzkumů volí lidé rychlovlak při cestách do tří hodin, při delším cestování pak raději volí letadlo.
Zdroj:ČTK
