[quote]Vážení čtenáři, vítejte u další Snídaně s osobností. Dnes posnídáme s poněkud netradičním hostem. Je jím Zdeněk Müller, který pracuje pro charitativní organizaci Lékaři bez hranic, která poskytuje odbornou zdravotnickou pomoc lidem v ohrožení a v případě krizí. Pan Müller v této organizaci zastupuje pozici logistika a zúčastnil se třech misí v Iráku, proto nám kromě ne zrovna veselých zážitků také prozradí, jak se na mise dopravoval nebo v jakém stavu jsou tamější pozemní komunikace. Příjemné čtení a dobrou chuť![/quote]
Můžete nám na úvod popsat, jak organizace Lékaři bez hranic vlastně funguje?
Jednoduše řečeno je organizace Lékaři bez hranic asociací, jejíž členové svou práci zasvětili jednomu společnému cíli, a to přinášet zdravotnickou pomoc a podporu lidem, kterým ji skoro nikdo jiný přinést nedokáže. Působíme například v místech přírodních katastrof či ozbrojených konfliktů. Jelikož máme s těmito humanitárními zásahy bohatou zkušenost, jsme schopni na místo neštěstí přijet v extrémně krátkém čase a začít okamžitě poskytovat pomoc. To je možné díky několika faktorům: v našich operačních centrech odborníci nepřetržitě monitorují a vyhodnocují situaci ve všech místech po celém světě, určitá část našich kolegů je neustále připravena kdykoli se během chvíle sbalit a vyrazit a v neposlední řadě máme k dispozici finanční prostředky určené k okamžitému použití.
V organizaci máte pozici logistika. Co všechno tato pozice přesně obnáší?
Ačkoli jsou Lékaři bez hranic zdravotnická organizace, naše aktivity by se neobešly bez logistické podpory. Doprava a uskladnění léků, dodávky čisté vody a elektrické energie, starost o auta a ubytování, instalace komunikační techniky a aplikace bezpečnostních prostředků, to všechno mají na svých bedrech logistici. Někteří kolegové se specializují na určitý segment tzv. logistických rodin: jsou to specialisté na konstrukce, biomedicínské vybavení, elektřinu, počítače a vysílačky, nebo třeba na úpravu a čištění vody. Bez těchto technických zajištění od našich logistiků by mise Lékařů bez hranic zkrátka vůbec nebylo možné provozovat.
S Lékaři bez hranic jste byl celkem na třech misích, a to v Iráku. Jakým způsobem jste se na mise dopravoval?
Vlastní doprava do Iráku probíhala pomocí běžné letecké dopravy. Z Prahy jsem letěl přes Vídeň nebo Istanbul do iráckého Erbilu, kde máme koordinační centrum. Odtamtud už se do projektu, kam jsem byl přidělen, jelo našimi auty. Ale kolegové, od kterých jsem slyšel, jak se dostávali do některým projektů v Africe, měli zajímavější vyprávění. Letadlem do hlavního města se dostali většinou bez problémů, ale následující přesun malým soukromým letadlem, plavba lodí po řece zakončena mnohahodinovou cestou terénním autem někam do neznáma musí být trošku jiná káva.
V rámci operací v terénu jste jistě využíval tamější dopravní infrastrukturu. Dokážete popsat, v jakém je stavu?
Co se týče pozemních komunikací, byl jsem až překvapen, v jak dobrém technickém stavu v Iráku silnice jsou. Byla místa, kde byl povrch horší či silnice ještě nedokončené, ale pro naše terénní Toyoty 4×4 nic nepřekonatelného. Když jsme podnikali průzkumy do míst, kudy se prohnala válka, to už bylo něco úplně jiného. Nebylo výjimkou, že uprostřed silnice zel hluboký kráter, jak tam nedávno dopadla bomba nebo vybuchla mina. V odlehlých zemědělských oblastech, kde jsme také fungovali, se už o silnicích moc nedalo mluvit. Spíše se jednalo o vyježděné prašné cesty.
Pro cestování mezi našimi koordinačními centry v Erbilu a Bagdádu jsme byli nuceni použít vzdušnou cestu, protože území mezi těmito městy bylo pod kontrolou Islámského státu. Využívali jsme letadla Červeného kříže nebo se muselo létat mezinárodními linkami přes Jordánsko, Turecko či Katar. Vnitrostátní irácké linky nebyly považovány za nejbezpečnější.
Máte z misí nějaký zajímavý zážitek, o který se s námi chcete podělit?
Těch zážitků z misí mám úplnou hromadu a dokázal bych o nich hovořit hodiny a hodiny. Ale pokud bych měl vybrat něco, co mě opravdu zasáhlo, byl by to každý přímý kontakt s lidmi, kteří utíkali před válkou. Žena nešťastně naříkající nad svými nemocnými dětmi provolávajíc, že pokud se jim stane něco horšího, vrátí se zpět, odkud utekla, a nechá se raději zastřelit. Stovky lidí denně přicházející do uprchlického tábora poblíž Tikrítu po několikahodinovém pochodu vyprahlým územím, kde se bojovalo, unavených a bez jakýchkoli prostředků. Jejich děti vyčerpaně ležící v prachu na zemi, ale žádné neplakalo. Příběhy lidí, kterým se podařilo utéci z území ovládaných Islámských státem a kteří dostávali výhružné esemesky, ať se vrátí, jinak budou jejich příbuzní zavražděni. Toto vše v člověku nechá hlubokou stopu a začne se na určité věci dívat jinak.
Co Vás na práci logistika nejvíce baví?
Nejvíce mě asi baví možnost naplno projevit své schopnosti a dovednosti a nasměrovat je k něčemu jinému, než jen k prostému vydělávání peněz. Původní profesí jsem statik – konstrukční inženýr, ale na misích se člověk setká s neuvěřitelnou škálou úkolů, které prostě musí nějak vyřešit. Nyní už vím, jak zapojit generátor, jak provádět servis auta, jak nainstalovat radiovou anténu nebo jak vyčistit a připravit vodu tak, aby byla pitná. Žádný učený z nebe nespadl a aby se člověk mohl něco naučit, je důležité se zkrátka nebát.
Kromě široké škály technických záležitostí, se kterými jsem přišel do styku, mi přijde neuvěřitelné zábavné a zajímavé vedení týmu lidí, obzvláště když se jedná o cizince. Můj tým v Iráku byl složen z místních zaměstnanců, které jsem si musel nejprve najmout, zaučit a po celou dobu svého působení jim předávat informace a znalosti. Také naše nepracovní rozhovory byly nesmírně zajímavé a přínosné. Člověk zjistí, že lidé jsou na celém světě úplně stejní. Všichni máme podobné problémy v práci, s dětmi nebo se zdravím.
Také interakce s ostatními kolegy, kteří pocházeli doslova z celého světa, byly nesmírně obohacující. Každý člověk má svá specifika a je úžasné sledovat, jak všichni dovedeme táhnout za jeden provaz, když je to potřeba.
Chtěl byste na závěr něco dodat?
Cestování, práce v zahraničí a konkrétně práce pro Lékaře bez hranic mi neuvěřitelně otevřely oči. Potkávat se s lidmi z cizích zemí a debatovat s nimi o běžných záležitostech je jeden z nejlepších způsobů, jak poznat jinou kulturu. Čas strávený v Iráku na dosah válečného konfliktu mi také ukázal, že nic není černobílé a že každá mince má dvě strany.
Na úplný závěr bych chtěl poděkovat všem, kteří Lékaře bez hranic jakýmkoli způsobem podporují. Bez vás by to zkrátka nešlo, takže díky.
