„Chtěl jsem svět poznat z trochu jiné perspektivy, než když cestuji jako běžný turista. Výjezd na misi pro mě znamenal možnost zažít nová dobrodružství, ale také příležitost získat zkušenosti,“ vypráví Jan Pouza, který jako logistik Lékařů bez hranic pomáhal na dvou misích v Afghánistánu.
Lékaři bez hranic jsou známí tím, že ve více než 70 zemích světa poskytují zdravotnickou a humanitární pomoc v konfliktních oblastech, místech zasažených přírodními katastrofami nebo při nebezpečných epidemiích. Málokdo však ví, že zdravotnický personál tvoří asi jenom polovinu spolupracovníků organizace. Bez odborníků v oblasti lidských zdrojů, financí, zásobování a dalších technických profesí by se totiž naše projekty neobešly.
Co jste se na misích naučil? Využijete některé nové zkušenosti i při práci doma?
Naučil jsem se řadu věcí – třeba perfektně smlouvat na tržišti v Kábulu. To jsem následně využil i při vyřizování smluv se stálými dodavateli. Dnes mě smlouvání tak baví, že si to občas neodpustím ani tady doma. Někdy jsem sám překvapen, co dokážu usmlouvat. Při tom platí stále jedno pravidlo: na konci obchodu musí být spokojené všechny strany.
Kdyby se Vás někdo zeptal, proč jet jako logistik na misi s Lékaři bez hranic, co byste mu odpověděl?
Změní tě to! Je to jako další fáze dospívání. Možná se dostaneš na samé dno svých sil, možná budou chvíle, kdy si řekneš, že jsi na sebe naložil těžký břemeno, ale tyto zkušenosti ti již nikdo nevezme. Otevřou se ti nové perspektivy a příležitosti v pracovním i osobním životě.
Jaký byl nejsilnější moment, který jste na misi zažil?
Když jsme s kolegou zajistili setkání otce s novorozeným synem na porodním oddělení v laškargážské nemocnici, kam bylo mužům přísně zakázáno vstoupit. Byl to velmi emotivní okamžik. Matka dítěte bohužel zemřela po porodu. Zdravotníci dítě umístili do inkubátoru s predikcí, že zemře během několika hodin. Setkání s miminkem přineslo otci alespoň částečné zmírnění jeho dalšího očekávaného utrpení.
Díky tomu, že mohl svého syna pojmenovat, věděl, že po smrti odejde ke svému Bohu. Dítě brzy poté, co dostalo jméno, zemřelo.
Zeptal jsem se kolegy, zda by matka a syn přežili, kdyby měli přístup k zdravotní péči, jakou máme na Západě. „Matka by s velkou pravděpodobností přežila a syn by měl také šanci,“ odpověděl mi. Ten večer to na mě celé dolehlo.
- Jaká byla spolupráce s týmem mezinárodních a místních spolupracovníků?
Díky této misi jsem se setkal s úžasnými inspirativními lidmi. Třeba s Ahmadem. Ahmad si přál být zaměstnán jako elektrikář. Tehdy jsme v projektu takovou pozici vůbec neměli, tak se Ahmad přihlásil do výběrového řízení na strážného. Práci získal a během své pracovní doby začal příležitostně opravovat cokoliv, co mu přišlo pod ruku. Brzy jsme si uvědomili, že máme mnoho věcí, které je třeba opravit, a tak jsme Ahmadovi nabídli povýšení a vyšší plat.
Byl velmi pilný, ale jak rostl projekt, přibývalo i práce. Brzy jí bylo tolik, že to časově nemohl zvládnout. Jednou jsem ho dokonce přistihl, jak se tajně vloudil do práce i o víkendu, jen aby dokončil něco důležitého.
Nově jsme vyhlásili výběrové řízení na několik pozic, mezi nimi byl i elektrikář. Ahmad se mě zeptal, co má udělat pro to, aby práci získal. Odpověděl jsem mu, že musí projít technickým testem. Nabídl jsem mu i osobní doučování, ale odmítl to.
Výsledek jeho testu byl velkým překvapením – byl o dvě úrovně lepší než ostatní. Dodnes mi nevěří, že ve výběrovém řízení prošel jako suverénní vítěz bez mého zásahu. Občas si uvědomuji, jak moc mi schází lidé jako on, a jindy mi chybí jen Ahmad.
- Co pro Vás osobně bylo největším přínosem?
Každý máme více či méně etnocentrické vidění světa. To znamená, že se na svět kolem díváme z určité perspektivy a to, jak ho chápeme my, považujeme za normální. Odpovídá to tomu, v čem jsme byli vychováni a tomu, co známe.
Na kurzu před misí nám to popisovali takhle: „Můžete si to představit jako brýle – například ve své domovině nosíte brýle s modrými skly a těmi se díváte na svět kolem. Když ale potom přijedete do jiného prostředí, zjistíte, že místní lidé mají skla žlutá. Stejnou situaci chápou jinak než vy, protože máte na nose modré brýle.
Nějakou dobu to trvá, ale časem začnete vnímat svět „žlutě“, přizpůsobíte se perspektivě místních. Samozřejmě, že ten váš odstín žluté nebude nikdy úplně stejný jako ten, skrze který se dívají ti, kteří v daném prostředí vyrostli. Ale zjistíte, že nově máte k dispozici možnost vidět věci z více úhlů, ve více barvách. Více barev, více perspektiv. Ani ta vaše původní modrá po tomhle zážitku nezůstane úplně stejná.”
Změnil jsem se. Vnímám jiné hodnoty, mám jiné priority. Je pravda, že jsem se trochu odcizil některým lidem a přátelům, ale to mi nikdy nevadilo. Taktéž jsem se stal vybíravějším při výběru nových přátel. Moje partnerka také pochází z kulturně pestrého prostředí. Nyní spolu očekáváme potomka, který bude mluvit přinejmenším dvěma jazyky.
Zaujala vás možnost vyjet na misi s Lékaři bez hranic? Zúčastněte se informačního večera, kde se dozvíte více podrobností. Přihlásit se můžete zde: https://www.lekari-bez-hranic.cz/informacni-vecery?utm_source=elogistika&utm_medium=clanek&utm_campaign=hr2023
Zdroj : Lékaři bez hranic
