Tak trochu ve stínu druhé vlny covidové pandemie započala hra o velké miliardy. V půli října 2020 přivezl premiér Andrej Babiš do Bruselu rozpracovaný plán toho, jak by Česko rádo naložilo s více než 222 miliardami korun evropských peněz. Zní to vzletně: Národní plán obnovy. Nicméně jde zatím jen o úvodní „výkop“. Míč je teď na straně Evropské komise. Po konzultacích (nejen) na lince Praha–Brusel pak do konce dubna příštího roku předloží Česko Evropské komisi finální podobu Národního plánu obnovy. A pak začne mimořádné čerpání.
Toto mimořádné čerpání jde nad rámec běžného čerpání evropských peněz, které probíhá v pravidelných sedmiletkách – programových obdobích. Letos v červenci lídři zemí EU schválili jak právě rozpočet EU na programové období let 2021 až 2027, tak spolu s ním i takzvaný Plán obnovy čili ono mimořádné čerpání. V rámci běžného i mimořádného čerpání si Česko v příštích letech přijde dohromady na zhruba jeden bilion korun evropských peněz. S penězi z rozpočtu EU Česko počítá delší dobu. Peníze související s Plánem obnovy, resp. s příslušným Finančním nástrojem oživení a odolnosti, jsou ale vskutku mimořádné a vlastně nečekané; jak říká Brusel, mají pomáhat obnovit jednotlivé evropské ekonomiky zasažené koronavirovou krizí. Česko by mělo do roku 2023 závazně rozdělit více než 182 miliard korun těchto mimořádných peněz přidělených ve formě grantů (nevratných plateb). K tomu bude moci čerpat mimořádné výhodné půjčky, až do výše zhruba 405 miliard korun. Národní plán obnovy, který nyní studují v Bruselu, nakonec rozděluje 222,5 miliardy korun.
Největší část tohoto balíku, přes 118 miliard korun, má jít podle nynější, úvodní verze Národního plánu obnovy na infrastrukturní projekty a takzvanou „zelenou tranzici“. Důvody jsou zřejmé.
Česku v rámci EU náleží nehezké 24. místo v žebříčku kvality silniční sítě. V posledních deseti letech ČR zaostává stále výrazněji třeba i za Polskem. Potíží tuzemské silniční a dálniční sítě tedy není jen nedostatečná kvantita – hustota –, ale právě i mdlá kvalita. V případě železniční sítě se sice Česko může pochlubit její největší hustotou v rámci zemí EU, ale o kvalitě jistě rádo pomlčí. Vždyť vysokorychlostní železnice zůstává přes čtvrtstoletí jen na papíře.
Vzhledem k tomu, že doprava v ČR dnes emituje o zhruba dvě třetiny oxidu uhličitého více než ještě v roce 2000, a představuje tak druhý největší zdroj emisí skleníkových plynů v zemi, propojení právě dopravy se „zelenou tranzicí“ se nabízí. Kvalitnější doprava prostě znamená také a především „zelenější“ dopravu. Jenže i když třeba národní plán čisté mobility předpokládá, že by v roce 2030 mohlo po českých silnicích jezdit až 500 tisíc elektromobilů, skutečnost je zcela jinde: letos to bude horko těžko 5 200 kusů. Což je jeden příklad za všechny, že se „zazeleňováním“ tuzemského hospodářství je třeba dost přidat.
I proto má jít v rámci Národního plánu obnovy na „zelenou tranzici“ (a infrastrukturu) největší balík peněz. Zelené cíle zastupuje zejména plán financování dekarbonizace a přípravy země na dopad klimatické změny. Emise skleníkových plynů sice v ČR v letech 1990 až 2016 poklesly o více než třetinu, ale v rámci EU jsou stále nadprůměrné. Důvodem je hlavně to, že Česko je prakticky nejprůmyslovější zemí EU. A také právě to, že vykazuje poměrně vysokou emisní náročnost dopravy. Dekarbonizace ale pochopitelně spočívá i v postupném nahrazování fosilních zdrojů energie těmi „zelenějšími“ a vůbec v hospodárnějším nakládání s energiemi. To vše Národní plán obnovy reflektuje. Otázkou však je, zda dostatečně. To napoví příští měsíce. Brusel totiž požaduje, aby na „zelenou tranzici“ šlo 37 procent využitého objemu evropských peněz. Například některá ekologická hnutí v ČR ale mají za to, že tento podíl plán nenaplňuje. Ostatně i Národní plán obnovy samotný ve své jedné části pracuje s číslem 35 procent směřujících na zelené iniciativy. Ovšem v jiné své části hovoří o tom, že 37procentní požadavek naplňuje.
Jde o jeden z náznaků, že o finální podobu Národního plánu obnovy se ještě svede tuhý boj. Na několika frontách. Přetahovaná se odehraje zcela jistě na lince Praha-Brusel. Ale také mezi vládou a právě třeba neziskovými organizacemi nebo akademickou sférou. A v neposlední řadě v rámci vlády samotné. Ostatně vláda jako celek úvodní verzi Národní plánu obnovu neschválila, takže premiér Babiš jej do Bruselu vezl bez jejího posvěcení. Důvodem bylo to, že požadavky ministerstev o zhruba sto miliard korun přesahovaly celkové finanční možnosti Národního plánu obnovy.
Brusel kromě 37procentního podílu peněz jdoucích na „zelenou tranzici“ požaduje ještě dvacet procent prostředků na „digitální tranzici“. Přímo na digitální transformaci má jít dle stávající verze Národního plánu obnovy jen lehce přes 25 miliard korun. Je ovšem pravda, že prvky digitalizace jsou obsaženy i v dalších čtyřech pilířích Národního plánu obnovy. Kromě „zelené tranzice“ (a infrastruktury) a digitální transformace se ještě jedná o pilíř vzdělávání a trhu práce (má na něj jít 20,1 miliardy korun), pilíř institucí, regulace a podpory podnikání v reakci na covidovou krizi (31,8 miliardy), dále o pilíř výzkumu, vývoje a inovací (12,5 miliardy) a konečně o pilíř zdraví a odolnosti obyvatel (15 miliard). Například na digitální přístup k justici (tedy jednu z položek zmíněného pilíře institucí, regulace a podpory podnikání v reakci na covidovou krizi) má jít 1,2 miliardy korun. Tyto prostředky tedy nejdou přímo na pilíř digitální transformaci, ale přitom nepochybně digitalizační iniciativu představují.
Desítky miliard korun tedy najednou létají vzduchem, přitom nebýt koronaviru, o žádných z naznačených přetahovaných by nemohla být řeč. V rámci Plánu obnovy EU chce přerozdělit 750 miliard eur. Jde o další zadlužení, nic jiného. Přitom EU již teď sdružuje státy v průměru 2,5krát zadluženější, než je Česko.
Plán obnovy ale nepochybně plní hlavně politický účel. Řeč se sice vede o miliardách, o zelené a digitální tranzici, ale především dochází k „evropskému uvzájemnění dluhu“, k ustavení eurodluhové unie. Ta pak snadno může být zárodkem unie fiskální neboli rozpočtové a daňové. Brusel tedy umně využívá koronavirové krize, aby jí zdůvodnil další zadlužení a zejména právě uvzájemnění dluhu, které v důsledku spoutává jednotlivé evropské národy k sobě a hlavně k Bruselu. To má nepochybně svá značná rizika, která ale nyní není příliš „in“ domýšlet. Ta se mohou zhmotnit hlavně tehdy, když nevyjde sázka Bruselu na to, že uvzájemnění dluhu dále evropské národy semkne a přimkne. S variantou, že by mohlo třeba jen v některých členských zemích EU vést naopak k zesílení odstředivých, nacionalistických tendencí, se prostě nepočítá. Digitalizace a zelená tranzice jako by to všechno měly přebít.
Přesto se nelze nezeptat. Odkud se vlastně všechny ty stovky miliard na Plán obnovy vezmou? Jde o půjčky. Půjčky na Plán obnovy se budou splácet minimálně do roku 2058. Za takřka čtyřicet let si, doufejme, na koronavirus nikdo ani nevzpomene, ale děti a vnuci i ti ještě nenarození budou Plán obnovy, jemuž se vir stal záminkou, stále splácet. Přitom nejde tak úplně o Plán obnovy EU jako spíše o Plán obnovy Itálie (Řím má dostat zhruba třicet procent celkové sumy) a hlavně o vytvoření zmíněné dluhové unie. Co když ale druhá, případně třetí, čtvrtá a další vlna pandemie zasáhnou jiné země než Itálii tak jako ji v rámci vlny první? Budou vznikat zase další plány obnovy? A pokud ne, nebude to vodou na mlýn nacionalistickým silám?
Dluhová unie členské státy EU dále vzájemně připoutává. Ovšem spíše v tom smyslu, v jakém jsou k sobě poutáni manželé společnou hypotékou – případný rozvod si pak rozmyslí důkladněji. Případný odchod kterékoli ze členských zemí EU bude po vzniku dluhové unie ještě obtížnější a nákladnější, než by byl předtím.
Ve stínu druhé vlny covidové pandemie se tedy přehazují miliardy. Přetahovaná právě začíná. To hlavní už se ale vlastně odehrálo. Proevropským politikům z celé EU se podařilo prosadit další zásadní pojistku proti nějakému dalšímu brexitu.
Což pochopitelně neznamená, že by Česko nemělo peníze, za něž se kupuje i jeho ochota podílet se na prohlubování evropské integrace, využít z hlediska své ekonomiky co možná nejúčinněji. O tom budou příští měsíce. Hlavní bitva už je ale dobojována. Možná až překvapivě snadno. Ale tak to s historickými milníky občas bývá; když se zrovna dějí, všímá si jich málokdo, jinak by se totiž zřejmě ani nikdy nestaly.
Lukáš Kovanda, hlavní ekonom, Trinity Bank, Národní ekonomická rada vlády
