Podle pravidel EU musí jednorázové plastové lahve obsahovat nejméně 25 % recyklovaného plastu – přičemž tento podíl se má do roku 2030 zvýšit na 30 %.
Evropská komise připravila finální podobu prováděcího rozhodnutí, které sjednocuje metodiku pro výpočet, ověřování a vykazování recyklovaného obsahu v jednorázových PET nápojových lahvích (v návaznosti na směrnici o jednorázových plastech – SUP). Pro praxi je to důležité z jednoduchého důvodu: od recyklovaného obsahu se odvíjí plnění povinností i tvrzení na obalech a v dokumentaci dodavatelského řetězce.
Zatímco dosud byla metodika postavená téměř výhradně na mechanické recyklaci, nově se do hry výrazněji dostává i chemická recyklace – ovšem za poměrně přísných podmínek sledovatelnosti a výpočtu.
1) Co je „největší změna“: uznání chemické recyklace, ale jen podle jasných účetních pravidel
Mechanická recyklace zůstává v evropské logice preferovanou cestou (environmentálně i systémově). Nové prováděcí rozhodnutí ale otevírá možnost, aby se recyklovaný obsah započítával i tehdy, když recyklace probíhá technologiemi, u nichž nelze fyzicky oddělit recyklovaný a primární (virgin) materiál – typicky právě u chemické recyklace.
Klíčový princip pro tyto případy je hmotnostní bilance (mass balance accounting):
– sleduje se, kolik vstupního post-spotřebitelského plastového odpadu vstoupilo do procesu,
pouze odpovídající množství lze následně „přiřadit“ výstupům jako recyklovaný obsah,
– nelze tedy vykázat více recyklovaného obsahu, než kolik ho prokazatelně vstoupilo do technologie.
Současně se nastavují detailnější pravidla (typicky: jak se rozdělují vstupy mezi různé výstupy, aby nedocházelo k „přifukování“ recyklovaného obsahu, a jaké výstupy se naopak do recyklovaného obsahu započítávat nemají – např. při palivovém využití). V návrhu se objevuje i časové omezení bilancování (prakticky okno pro účtování, aby se recyklovaný obsah „nepřeléval“ v čase).
Dopad pro firmy: pokud někdo v dodavatelském řetězci používá chemicky recyklované vstupy, bude muset mít velmi čistě nastavené účetní a auditovatelné stopy – jinak bude recyklovaný obsah zpochybnitelný.
2) Co přesně se počítá do hmotnosti PET lahve
Rozhodnutí zároveň zpřesňuje, z čeho se skládá „celková hmotnost PET lahve“ pro účely výpočtu. V praxi to znamená, že do výpočtu se zahrnuje plastový obsah lahve jako celku – nejen tělo, ale i další plastové části.
Typicky se tak do „plastové hmotnosti“ započítává:
tělo lahve,
uzávěr / víčko,
plastové etikety a smršťovací rukávy (pokud jsou plastové).
Naopak neplastové části (např. papírové etikety) se do výpočtu nezahrnují – jejich podíl je v logice návrhu chápán jako zanedbatelný z hlediska plastového obsahu.
Dopad pro obaláře a brand ownery: bude potřeba sladit interní kalkulace s metodikou (zejména u lahví s výraznými plastovými rukávy/etiketami a u konstrukcí s „těžšími“ uzávěry).
3) „Regionální preference“: původ recyklace začíná hrát roli
Velmi citlivým bodem návrhu je zpřísnění pravidel pro to, odkud recyklát pochází (respektive kde proběhla recyklace), a zda je možné takový recyklovaný obsah pro evropské cíle uznat.
Logika je postavena tak, aby se:
omezilo započítávání recyklace realizované za nižších environmentálních standardů,
a současně se posílila konkurenceschopnost evropského recyklačního trhu, který je pod tlakem levných dovozů.
V praxi se tím nastavuje rozdílný režim:
recyklát „z EU“ je uznatelný bez zásadních omezení,
recyklát z OECD zemí může být uznatelný až od určitého data a po posouzení standardů,
recyklát ze zemí mimo OECD je uznatelný jen tehdy, pokud existuje s EU dohoda o rovnocenných environmentálních podmínkách recyklace.
Dopad pro trh: tohle je přesně ta část, která se v praxi čte jako kombinace „ochrany standardů“ a zároveň prvek protekcionismu. Evropský rPET, zejména ten ze zálohových systémů, bývá dražší – a návrh fakticky snižuje prostor, aby se evropské cíle „levně“ plnily dovozem recyklátu z regionů s jinými náklady a pravidly.
4) Nové povinnosti v dodavatelském řetězci: víc dokumentace, víc prohlášení, víc ověřování
Návrh přináší i posun v tom, co se bude očekávat od firem v řetězci – od výrobců materiálu přes konvertory až po uvádějící na trh.
Typicky to znamená:
– detailnější dokumentaci o původu a toku materiálu,
– předávání prohlášení o recyklovaném obsahu při dodávkách (v návaznosti na to, kdo co deklaruje dál),
– u chemické recyklace navíc důraz na nezávislé ověřování třetí stranou,
– a povinnost dokumenty uchovávat tak, aby byly dohledatelné pro kontrolu/audit.
Dopad pro praxi: firmy si budou muset sednout ke smlouvám, specifikacím a „paperworku“ – zejména tam, kde dnes recyklovaný obsah funguje spíš jako obchodní claim než jako auditovatelný údaj.
Zdroj: SYBA
|
