Minimálně všichni, kdo působí v silniční dopravě, vědí, že odpovědnost dopravce v mezinárodní silniční nákladní dopravě je upravena v Úmluvě CMR. V Úmluvě CMR se problematice odpovědnosti dopravce věnuje kapitola IV a v ní, z úhlu našeho dnešního zamyšlení, zejména čl. 17, ve kterém se praví:

1. Dopravce odpovídá za úplnou nebo částečnou ztrátu zásilky anebo za její poškození, které vznikne od okamžiku převzetí zásilky k přepravě až do okamžiku jejího vydání, jakož i za překročení dodací lhůty.

2. Dopravce je zproštěn této odpovědnosti, jestliže ztráta zásilky, její poškození nebo překročení dodací lhůty bylo zaviněno oprávněným příkazem oprávněného, který nebyl vyvolán nedbalostí dopravce, vlastní vadou zásilky nebo okolnostmi, které dopravce nemůže odvrátit a jejichž následky odstranit není v jeho moci.

5. Neodpovídá-li dopravce podle tohoto článku za některé z okolností, které způsobily škodu, odpovídá do té míry, v jaké okolnosti, za něž podle tohoto článku odpovídá, přispěly ke škodě.

S platností od 1. ledna 2019 se ale výše, ale i níže uvedená ustanovení vztahují i na vnitrostátní silniční nákladní dopravu. To platí na základě novely zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, kde § 9a zavádí přímé použití některých ustanovení Úmluvy CMR.

Jak známo, Úmluvu CMR je třeba vykládat podle jejího smyslu a účelu tak, že na odpovědnost dopravce se v ostatním aplikují předpisy národního právního řádu, kterému přepravní smlouva podléhá s výhradou použití Úmluvy CMR na problematiku v ní přímo (kogentně/závazně) řešenou. Úmluva CMR vychází z principu výsledku a nikoli jen ze zavinění, nicméně jednotný přístup k této věci není. I když tedy Úmluva CMR vychází z principu výsledku, přece je tu určité oslabení tohoto principu.

Pro uplatnění odpovědnosti dopravce musí ke ztrátě nebo poškození zásilky/nákladu dojít během přepravy. Do ztráty a poškození zásilky patří také její zničení, které se v této souvislosti považuje za její celkové („úplné“) poškození.

Čl. 17 a násl. Úmluvy CMR upravují odpovědnost dopravce jen tehdy, pokud se jedná o ztrátu nebo poškození zásilky/nákladu a o překročení dodací lhůty. Avšak tato ustanovení neobsahují žádnou finální úpravu o tom, že dopravce neodpovídá za jiná porušení přepravní smlouvy. Čl. 17 odst. 2 oslabuje relativně širokou odpovědnost dopravce a za určitých předpokladů ho osvobozuje od jeho odpovědnosti. Je třeba odmítnout pojetí, že v čl. 17 se jedná o pouhou odpovědnost za zavinění s opačným důkazním břemenem. Ten, kdo uplatňuje proti dopravci nárok na náhradu škody, zásadně nemusí dokazovat jeho zavinění. Dopravce musí prokázat, že ztráta, škoda nebo prodlení vznikly okolnostmi, které ani pečlivý dopravce nemohl předvídat nebo se vyhnout jejich následkům.

Během tzv. pandemie se dopravce mohl, resp. může odvolat na zproštění své odpovědnosti na základě čl. 17 odst. 2. To platí tehdy, když se podaří prokázat, že škoda vznikla následkem nějakého tam uvedeného důvodu. Dopravce však nese důkazní břemeno, že určitá zprošťující skutečnost nebo určitá osvobozující okolnost způsobila škodu. Nemůže-li předložit odpovídající důkaz, bude platit, že odpovědnost nese dopravce. Platí, že v případě, že dopravce podle čl. 18 odst. 1 prokáže, že škoda byla způsobena okolnostmi, kterým se nemohl vyhnout nebo jejichž následky nemohl odvrátit, pak je dopravce podle čl. 17 odst. 2 v důsledku omezení principu výsledku osvobozen od odpovědnosti.

V souvislosti s průběhem pandemie COVID-19 je, že se dopravce ale již nemůže odvolávat na pandemii (a např. na z ní vyplývající omezení dopravy – resp. možnosti jejího provedení) ve smyslu čl. 17 odst. 2 v té době, kdy se již o její existenci a průběhu pandemie vědělo a kdy docházelo i ke s ní souvisejícím jednotlivým státním opatřením. V té době se totiž již nejednalo o takové okolnosti, kterým by se dopravce nemohl vyhnout nebo jejichž následkům by nemohl zabránit.

Zásadním časovým zlomem, od kdy je třeba přestat posuzovat pandemii jako důvod pro možné osvobození dopravce od jeho odpovědnosti, je datum 12. března 2020. Ten den byl totiž vyhlášen nouzový stav. Resp. 16. března 2020, kdy byl vyhlášen zákaz výjezdu do zahraničí a zároveň byla zavedena i 14denní karanténa. Připomeňme zde, že zásluhou rychlého jednání ČESMAD Bohemia se zástupci vlády ČR, byly pro dopravce MKD takřka paralelně vyhlášeny výjimky.

Na zproštění odpovědnosti pro neodvratitelnou událost odvolávající se dopravce (ve smyslu čl. 17 odst. 2) nenese důkazní břemeno vůči tomu, že má prokázat, že nastala, či dokonce proč nastala, nějaká určitá skutečnost, osvobozující ho od odpovědnosti nebo za určitou polehčující okolnost stejného účinku. Ve svůj prospěch se dopravce může odvolat jen ve vztahu ke skutečnostem, které (není-li tu jiná možnost) vedou k takovému přesvědčení, že škoda vznikla z důvodu okolností, kterých se dopravce nemohl vyvarovat (nemohl se jim vyhnout) a jejichž následkům ani nemohl zabránit. V některých soudních rozhodnutích je zastáván názor, že není třeba po dopravci požadovat, aby prokázal existenci nějaké zvláštní skutečnosti nebo okolnosti zbavující ho odpovědnosti. Dopravce se může opřít o obvyklé skutečnosti, které by v nepřítomnosti jakéhokoli vysvětlení umožnily rozumnou domněnku, že předmětná škoda může být přičtena k tíži „nevyhnutelné okolnosti”, jejímž následkům dopravce nemohl zabránit. Dopravce však musí prokázat, že vnější faktor nemohl být ani zpozorován, ani mu nemohlo být zabráněno, pokud jím byla vykonávána běžná/normální péče.

Návazně na výše uvedené pojednání o odpovědnosti silničního nákladního dopravce je třeba ještě zmínit ustanovení čl. 14 Úmluvy CMR.

V č. 14 je uvedeno, že:

1. Jestliže plnění přepravní smlouvy podle podmínek stanovených v nákladním listě je nebo se stane ještě před dojitím zásilky na místo jejího dodání z jakéhokoli důvodu nemožným, je dopravce povinen vyžádat si pokyny od osoby oprávněné disponovat se zásilkou podle článku 12.

2. Dovolují-li však okolnosti provedení přepravy za podmínek odchylujících se od podmínek stanovených v nákladním listě a dopravce nemohl obdržet v přiměřené době pokyny od osoby oprávněné disponovat se zásilkou podle článku 12, učiní dopravce taková opatření, která považuje v zájmu osoby oprávněné disponovat se zásilkou za nejlepší.

Z uvedených ustanovení vyplývá velký důraz na kvalitní, resp. rychlou, úplnou a pravdivou komunikaci. Samo sebou platí, že dopravce, který se svým odesílatelem nekomunikuje nebo komunikuje nedostatečně (tj. pozdě, nepravdivě, některé skutečnosti zkresluje či zamlčuje apod.), nemůže při případném soudním projednávání předpokládat pozitivní výsledek.

Doc. JUDr. Ing. Radek Novák, CSc.
katedra logistiky, Podnikohospodářská fakulta VŠE v Praze