V oboru informatiky, kybernetiky a robotiky jste uznávaným odborníkem. Co vás přivedlo k těmto oborům a co bylo impulzem, že jste se rozhodl, že se tato oblast stane i vaší profesí?
Na vysoké škole jsem si vybral ke studiu obor kybernetiky a hodně mě ovlivnil zejména pan profesor Kotek, který se v té době vrátil z Kalifornie a přišel s prvními myšlenkami o neuronových sítích. Myslím si, že Česká republika díky jeho odborným kvalitám byla jednou ze zemí, kde se neuronové sítě již tehdy na začátku 70. let běžně používaly k řešení průmyslových úloh.
Robotiku jsem si zvolil pro diplomovou práci a pak už šlo vše přirozeným způsobem. Byl to obor, který jsem si vybral pro svoji odbornou dráhu, a také zásluhou mých učitelů jsem již tenkrát správně odhadl, že tento obor má perspektivu.
Všechny tyto směry jsou směry budoucnosti, které by mohly české ekonomice přinést významnou přidanou hodnotu. Momentálně jsme však, zejména v logistice, vnímáni jako jakási levná „montovna“, což naší zemi naopak žádnou přidanou hodnotu nepřináší. Proč se podle vás tak mrhá potenciálem naší země a našich lidí a je ještě šance tento vývoj zvrátit?
Myslím, že šance tady jsou, alespoň podle toho, co mám možnost pozorovat nejen v průmyslu, ale i v logistice. Ukazuje se, že se velmi rychle přizpůsobujeme světovým trendům. O Průmyslu 4.0 to platí určitě. Lidé si zvykají, učí se pracovat s novými technologiemi, jsou vnímaví, schopní improvizace. Dle mého názoru máme dokonce šanci vybudovat vlastní průmysl, který by se zabýval jenom vývojem softwarových systémů pro umělou inteligenci a jejich implementací v průmyslu, dopravě, zdravotnictví a energetice.
Domnívám se, že pokud budeme jako Česká republika skutečně podporovat pronikání umělé inteligence do průmyslu, odstraňování fyzické práce, nahrazování prací vyžadující jistý způsob myšlení, tak tady šance na změnu určitě je. Okolní evropské země včetně Německa už si také všímají, že Česká republika má mnohem větší potenciál.
Dle vašich slov směřujeme k tomu, abychom vyráběli skutečně jen to, co potřebujeme a využijeme, a sdíleli to, co sdílet můžeme, abychom šetřili přírodu a zdroje. To je cílem páté revoluce, ale abychom k ní došli, musíme projít čtvrtou, nepřeskočitelnou fází. Nestačí mít robotizovanou továrnu, musíme kolem ní mít chytré město a optimálně hospodařit s energiemi. Můžete rozvést myšlenku chytrého města?
Továrna čtvrté generace potažmo Průmysl 4.0 flexibilně vyrábí, mění výrobní program, aby byl optimální z hlediska ekonomického, z hlediska odběru energie, rozložení pracovních sil atp. Ale nemůže fungovat izolovaně. Není možné, aby flexibilní továrna komunikovala s městem, které žije „po staru“, kde funguje starý scénář odběru elektrické energie, je tam starý, zkostnatělý scénář jízdních řádů a je tam nepružné zásobování bez pomoci informatiky a umělé inteligence. Je logické, že myšlenky, které se poprvé uchytily v průmyslu, protože byl nejlépe připraven, a které jsou svým způsobem převratné a obecně platné pro celou společnost, chceme aplikovat pro jakýkoliv druh činnosti, ať už je to zdravotnictví, doprava či energetika, tak, aby jednotlivé složky pracovaly podle stejného mentálního modelu. Jednotlivé systémy se budou bez zásahu člověka mezi sebou domlouvat a poskytovat pro město i továrnu nejoptimálnější řešení.
Na kolik myslíte, že je to blízká budoucnost?
Řekl bych, že k této budoucnosti směřujeme poměrně zajímavými kroky, které nejsou úplně malé. Samozřejmě, bude to vyžadovat investice a trpělivost, ale leccos už se děje. Ať je to v distribuci elektrické energie, vody, nebo v dopravě. V dopravě například dnes již fungují systémy, které dokáží odblokovat dopravní zácpy apod. Bude to ještě chvíli trvat, ale myslím si, že za takových deset až patnáct let bude naprosto běžné, že město bude kooperovat s výrobními podniky vyrábějícími energii ve svém okolí. Ono to ani jinak nebude možné, protože energie už nebude přebytek jako dnes. Budeme ji muset přesně dávkovat a vyrábět i lokálně. To vše musí být zkoordinováno, jinak neuspějeme. Společnost dospěje k tomu, že bude muset fungovat úsporněji, například sdílet výrobní kapacity. Dokonce už dnes jsou automobilky, které mezi sebou zuřivě bojují na trhu, přesto si půjčují továrny, protože je pro ně ekonomičtější, aby továrna pracovala na druhou a třetí směnu místo toho, aby konkurent stavěl novou. Budoucnost může být i taková, že budou továrníci bez továren, protože si budou továrny půjčovat. Těmito kroky směřujeme ke sdílení kapacit a zdrojů. Nebudeme mít nadbytek, ani pracovníků, ani továren, ani energie. Nezbývá než šetřit a přistoupit na domluvu mezi jednotlivými hráči, aby došlo k optimalizaci.
V počátcích rozvoje robotizace a čtvrté průmyslové revoluce panovaly velké obavy z toho, aby robotizace a automatizace nevzala lidem práci. Nyní se mluví o tom, že roboti a automatické stroje mají nahradit především „monotónní“ stále se opakující činnost a naopak vzniknou nové pozice…
Co je vlastně cílem čtvrté průmyslové revoluce? Aby lidé pracovali méně, méně namáhavě a aby si více užívali života. Uvedu příklad: v německém Ambergu má Siemens plně automatizovanou továrnu na principu Průmyslu 4.0. Výrobu zde dozorují lidé, kteří dříve dělali dělníky na pásu. Prošli školením a nyní kontrolují, jestli neteče olej, jestli nesvítí kontrolka, zda mají stroje k dispozici dostatek součástí. Pracují čtyři hodiny denně a jejich práce je mnohem lehčí. Oni ty stroje znají, znají svoji fabriku i produkty a velice rádi tam zůstávají jako dozorci v podstatě za stejnou mzdu, mnohem lehčí práci a kratší pracovní dobu. To je cesta, kdy dělníkům ulevíme a využijeme jejich znalostí. Domnívám se proto, že diskuze o dělnících, kteří kvůli automatizaci ztratí práci a na ulici budou davy nezaměstnaných, byla poněkud přehnaná. Česko patří k zemím, které se nestarají, jestli vznikne nebo zanikne profese, ale starají se o lidi a o to, aby každého, koho uvolní z pracovního procesu, ve firmě dále využily. Protože mají další neobsazená místa, čekají, kde by mohly co rozšířit. Jsem přesvědčen, že naši zaměstnavatelé si do značné míry váží svých zaměstnanců a individuálně pro ně hledají nové uplatnění v rámci svého podniku. Tento trend je podle mě správný, protože pomůže rozšiřování výroby. Lidé zvýší svoji loajalitu vůči zaměstnavateli, budou pracovat méně namáhavě a to je cesta, kudy by Průmysl 4.0 měl vést.
Druhým „strašákem“, kterého media kolem robotizace kromě úbytku pracovních míst vytvořila, je otázka, kdy stroje převezmou nad námi moc. Jak vy vidíte tuto „hrozbu“?
Domnívám se, že oba tyto problémy jsou zástupné. Toto nejsou problémy, kterými bychom se měli v příštích několika desetiletích zabývat. Problém bude jinde a tomu se nikdo nevyhne. Sebelépe vybavené, postavené, odzkoušené robotické, automatizované systémy včetně autonomních vozidel mohou mít buďto závadu, nebo se můžou shodou okolností dostat do kritické situace, kdy se navzájem poškodí. A my bychom se měli zabývat odolností robotizovaných, automatizovaných výrobních systémů proti selhání techniky. Samozřejmě selhání může nastat v důsledku externích vlivů. V extrémním případě to může být například kyber-teroristický čin. Větší pravděpodobností je ale selhání zapříčiněné lajdáckostí zaměstnance. Ale i při sebelepší péči člověka o tyto stroje může dojít k selhání. Proto bychom se měli zabývat odolností systému v případě, že technika už je tak složitá a navzájem vyvolává příčiny, které nejsme schopni predikovat ani odhadnout, kdy k selhání dojde.
Máme zde velmi „protěžované“ elektromobily, ale představte si, že večer přijede na sídliště 200 elektromobilů a všichni se připojí do sítě. To už pak neuvidíte ani zprávy, ani večerníček, do rána Vám vyteče lednice, nepůjde topení, protože síť není na takový nápor připravená a spadne. A to jsou problémy, nad kterými bychom měli přemýšlet, nikoliv predikovat, že roboti převezmou vládu.
V souvislosti s robotizací, automatizací a Průmyslem 4.0 bylo již řečeno poměrně hodně. O přínosech, jakými jsou zefektivnění procesů, vyšší výkonost, konkurenční výhoda či řešení nedostatku zaměstnanců, již dnes není pochyb. Jaké další výhody mohou tyto technologie přinést?
Pro Českou republiku to znamená lepší napojení na svět, lepší propojení se světovou ekonomikou a současně zlepšení efektivity jednotlivých podniků a zlepšení pracovních podmínek zaměstnanců. To vše je třeba vidět pohromadě. Řekněme, že naše projekty můžou fungovat svým způsobem jako pilotní. Ať je to v logistice, v integraci výrobních zařízení, diagnostice, nebo údržbě, ve všech těchto oblastech máme k dispozici vlastní algoritmy, které fungují, a můžeme je nabídnout světu.
Jste velkým propagátorem propojení akademické sféry s praxí, které v České republice výrazně pokulhává, kde je podle vás největší problém?
Myslím, že problémy jsou na obou stranách bariéry. Akademické prostředí rádo žije ve své skleněné kouli. Rádi připravujeme prezentace, ale už se nestaráme, co s nimi kdo udělá. Na druhé straně si musíme uvědomit, že výzkumný univerzitní systém je financován především z peněz našich daňových poplatníků. Čili akademická sféra by měla finanční podporu nějakým způsobem vracet společnosti. Je potřeba vystoupit ze skleněné bubliny, přiblížit se průmyslu a zeptat se, co skutečně potřebuje. Na druhé straně si průmysl mnohdy říká: „Co tam na té škole vlastně děláte? Přijďte mi vyřešit problém.“ Ale přicházejí z velké části s problémy, které jsou spíše inženýrské povahy. Nejedná se o opravdu dlouhodobé, perspektivní, výzkumné otázky. Takže ty běžné provozní problémy my schopni řešit nejsme a také nejsme schopni řešit věci zadarmo. Představa zástupců průmyslu je taková, že z vysoké školy obdrží řešení na svůj problém hned a zadarmo. A takhle to není, i škola si musí na svůj provoz vydělat. My jsme od státu placeni za výchovu lidí, jsme placeni za výzkum, který skončí, řekněme, akademickým prototypem, abychom mohli v první fázi ukázat, o co tu jde. Ale máme-li prototyp dále rozpracovat, tak potřebujeme finanční podporu. Firmy by si měly uvědomit, že se za spolupráci se školou platí a že je potřeba se na školy obracet se zajímavými, dlouhodobými otazníky rozvoje.
Obě strany se musí sblížit. Průmysl 4.0 tomu dává šanci, protože podniky bez akademického prostředí moc dopředu nepůjdou. Stejně tak akademické prostředí si uvědomuje čím dál tím víc, že stát nebude a nemůže platit články o tom, jak by se měly stroje propojit. Vybudovali jsme platformu, která se nazývá Národní centrum Průmyslu 4.0, kde spojujeme malé, střední a velké podniky s akademickým prostředím a ukazujeme jim, jaká řešení jsou možná a kde by mohly nalézt řešení pro svůj konkrétní problém. Pro některé podniky koncepčnější věci sami řešíme na základě globálních hospodářských smluv. Čili propojování výzkumné základny, která je tady velmi silná, s potřebami průmyslu, které jsou také dost velké, je naprosto přirozeným trendem.
Evropská unie a Ministerstvo průmyslu a obchodu zároveň postupně vytvářejí tzv. Digital Innovation HUB (DIH), což by měl být prostor na akademickém prostředí, kde se právě propojí mnoho podniků s vysokými školami a spolu řeší aktuální potřeby firem. Ale ne pro jednu firmu – podmínkou je, že se výsledek zveřejní a koncepce tohoto řešení se nabídne dalším společnostem. To by měla být cesta transferu technologií v současné době.
Vláda připravila materiál o start-upech a spin-offech. Jedná se o malé firmy, jejichž zárodky začínají již na škole, a postupně by se měly přetvářet v nové malé a střední podniky, které budou dodávat služby na český i světový trh. Cílem není vytvořit start-up se zajímavou myšlenkou a prodat ho do Ameriky. To nechceme. Chceme postupně transformovat firmy vzešlé z akademického prostředí do pružných, proaktivních podniků průmyslové praxe, které budou soběstačné a budou přinášet řešení, které využijí desítky firem. A to je cesta kupředu.
Prof. Ing. Vladimír Mařík, DrSc., dr.h.c.
Vystudoval Elektrotechnickou fakultu ČVUT, obor Technická kybernetika (1975). Na této fakultě působil v letech 1975 až 2015 postupně jako odborný asistent, docent, profesor (jmenován v roce 1990), vedoucí katedry kybernetiky – EU centra excelence (1999-2013). Byl zakladatelem a v letech 2013 až 2018 prvním ředitelem Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky ČVUT (CIIRC). Nyní působí jako vědecký ředitel CIIRC a odpovědný řešitel rozsáhlého EU projektu RICAIP.
Jeho vědecká práce se orientuje na kybernetiku, robotiku a umělou inteligenci. Je autorem či spoluautorem 10 knižních monografií, 160 odborných článků a 5 amerických patentů. Byl iniciátorem národní iniciativy Průmysl 4.0.
V letech 1993 – 2009 paralelně působil jako ředitel Výzkumného centra Rockwell Automation Praha, od roku 2010 je předsedou představenstva firmy CertiCon, a.s. Je členem RVVI a Výzkumné rady TA ČR.
Oceněn Československou státní cenou (1989), rakouským Čestným křížem za vědu a umění (2003), medailí Za zásluhy o stát I. stupně (2017). Stal se Manažerem roku 2018.
