Abychom i v budoucnu měli dostatek kvalifikovaného personálu, je potřeba začít již ve školství a odborným studijním oborům poskytnout dostatečnou podporu a koncepci. Co je potřeba změnit, aby potenciál, který v České republice dřímá, byl naplno využit právě zde a nemířil do zahraničí, ať již cestou odchodu kvalifikovaného personálu, vývoje a inovací, nebo kvalitních výrobků, které v České republice nejsou mnohdy doceněné? Jak byla česká akademická sféra vnímána před a jak by měla být vnímána po době koronavirové? A jak vznikla myšlenka vývoje nového respirátoru? Na tyto otázky jsme se zeptali Prof. Vladimíra Maříka, zakladatele Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky (CIIRC) Českého vysokého učení technického v Praze.
Jak vznikla myšlenka, že se zrovna u vás na ČVUT pustíte do vývoje respirátoru? Pracovali jste například již dříve na obdobném řešení, nebo jste začínali čistě od začátku?
Pár dní před tím, než vyšlo najevo, že je v České republice nedostatek respirátorů a ochranných pomůcek, jsme získali úplně nový model 3D tiskárny, který jsme potřebovali vyzkoušet. Takže kolegové přišli s nápadem, že zkusíme navrhnout a vyrobit respirátor. Myšlenka byla, že navrhneme a vyrobíme prototyp a data dáme všem našim partnerským laboratořím po celé Evropě k dispozici zdarma, aby mohly tisknout pro své zaměstnance. Chtěli jsme tak ukázat příklad distribuované výroby, kterou se zabývá náš projekt RICAIP, kdy se na jednom místě produkt navrhne, data se pošlou jinam a tentýž den už můžou kdekoliv po světě tisknout úplně stejné produkty.
Vycházeli jste z nějakého existujícího typu respirátoru, nebo jste navrhovali úplně nový?
Co se týká modelu, tak to není nic převratného. Studovali jsme především z fotek již existující respirátory a podle toho jsme se pokusili vymodelovat 3D model nového typu, který by měl snadno odšroubovatelný filtr a který by dobře přilnul na kůži. Takže jsme se inspirovali, to ano, ale nejedná se o kopii konkrétního typu.
S přípravou datového modelu nám hodně pomohla firma Hewlett Packard a nyní je na 30 dnů datový model zdarma k dispozici a firmy po celém světě mohou zkoušet jeho výrobu.
Na 3D tiskárně jde o malosériovou výrobu, ale pro širší pokrytí je potřeba výroba ve velkém. Proto autoři ve spolupráci s některými firmami připravili masovou výrobu na vstřikovacích lisech.
Vývoj respirátoru ukázal, že univerzity nejsou jen o vzdělávání, ale v době krize hrají významnou roli při řešení nenadálých událostí … Máte „v šuplíku“ další podobně inovativní a originální řešení, která by stála za zmínku?
Vyloženě v šuplíku už další řešení nemáme, protože již funguje na Bulovce. Projekt dostal název Pipeťák. Jedná se o průmyslového kolaborativního robota, kterého jsme naprogramovali tak, aby dokázal manipulovat se vzorky odebranými na testování koronaviru. Nahrazuje člověka, který tím pádem nemusí být v místnosti přítomen a nedochází ke kontaktu člověka se vzorky. Dosáhli jsme tak větší spolehlivosti, protože robot pracuje s větší přesností a zároveň jsme vyřadili člověka z nebezpečného prostředí. Momentálně je v experimentálním provozu na Bulovce a zároveň jsme předali naše zkušenosti do VUT Brno, kde vyvíjejí obdobného robota pro jejich kliniku.
Dá se tedy říci, že pokud je správně formulována objednávka společnosti, tak vy jste schopni navrhovat adekvátní řešení nejen v krizové době?
V tomto případě to bylo ještě trochu jinak. My jsme žádné zadání od společnosti nedostali. My jsme si ho sami museli nadefinovat.
Pracoviště, která jsou motivovaná k tomu, aby byla užitečná v praxi, a jsou zvyklá na poměrně vysokou mezinárodní úroveň, si najdou cíl sama. Společnosti rádi pomohou a ukáží, že to dovedou. A to je i náš případ, ale nejsme to jenom my. Vezměte si Výzkumný ústav anorganické chemie a biochemie AV ČR, který vyvíjí testy a snaží se vymyslet lék proti COVID-19, nebo další pracoviště v Olomouci. Nejsme skutečně jediní. My jsme si sami nadefinovali, jaké řešení chceme najít. Zeptali jsme se na Bulovce, co potřebují a přišli jsme s návrhem Pipeťáku.
Myslím si, že ve školách dříme obrovský potenciál. A týmy, které jsou zvyklé, že se musí samy uživit a pracovat na výzkumu, jsou připraveny v takových situacích jít dopředu bez ohledu na své volno a financování.
Souhlasíte s tím, že právě akademické prostředí by v budoucnu mělo být státem i komerčními subjekty vnímáno především jako zázemí pro moderní výzkum a vývoj?
Myslím, že státem tak již vnímáno je. Stát očekává, že školy budou masově vyvíjet a dělat to obdobně, jak jsme to udělali my s respirátorem. Že najdeme řešení a předáme ho rychle do praxe. 
Bohužel ale právě v této situaci se ukázaly některé pohledy, jak si to představují firmy, a tam bude překážka spolupráce. Většina firem v České republice má totiž představu, že všechno, co vyvineme, jim musíme dát a pokud možno zadarmo. Mohu uvést případ firmy, která od nás již dostala program na tisk respirátorů, mají ale jinou tiskárnu, na kterou my nemáme program certifikovaný. Neustále nás kontaktují a tlačí na nás, že jsme povinni nechat program certifikovat a předat jim certifikát na řešení pro jejich typ tiskárny, protože oni ho potřebují rychle předat matce do Německa, aby mohla masově tisknout. Za celou dobu se tato firma nezeptala, jestli s tím jsou spojené nějaké náklady, jestli to není chráněné duševní vlastnictví veřejnoprávní instituce. Poté, co jsem je upozornil, že se jedná o chráněné duševní vlastnictví veřejnoprávní instituce, začali hrozit, že si budou stěžovat, že chceme s duševním vlastnictvím, které patří národu, obchodovat. Ono je to i v tom, že firmy nemají žádnou představu, že i univerzita se musí něčím živit a jestliže tam vznikne duševní vlastnictví, tak patří univerzitě, byť by bylo vyvinuto za státní prostředky. To ale není náš případ, protože my jsme zatím žádnou podporu od státu nedostali. Prostředky, které se nám podařilo dosud získat, jsme dostali od průmyslu. Tudíž představa, že jsme povinni řešení atestovat a předat do Německa zdarma a oni tam z toho udělají komerční záležitost, je naprosto zcestná.
Další příklad: jiný podnik od nás dostal podklady pro výrobu na vstřikovacích lisech. Dohodli jsme se na licenčním poplatku za každý kus. A když se měla spustit výroba, tak majitel přišel s tím, že licenční poplatek je moc vysoký a že se univerzita neoprávněně obohacuje, takže ho chtějí snížit.
Taková je bohužel v dnešní době představa firem o tom, co je to duševní vlastnictví. Víte, na univerzitách se duševní vlastnictví opravdu vytváří a naším úkolem je ho chránit proto, abychom získali peníze pro další veřejný výzkum. Ale firmy to takto nevnímají. Podle nich jsou tu školy, aby zadarmo dělaly, protože „my si je vydržujeme“.
To vypadá, že firmy nemají představu o tom, jak školy fungují finančně …
A to je další věc, která si myslím, že by se měla zveřejnit. Jak jsou školy financované. Protože se domnívám, že jestliže náš ústav, který přichází s užitečnými návrhy a opravdu do té praxe něco dodává, dostane 3 – 4 % svého financování ze státního rozpočtu, zatímco mnohé fakulty, které nevyprodukují vůbec nic, mají 40 – 50 % trvalého příjmu ze státního rozpočtu, tak je něco špatně.
Jak je možné, že dostáváte od státu tak malou finanční podporu?
Protože procenta pro rozdělování financí se počítají z výzkumných výsledků v letech 2012 – 2016. A to je ten paradox, že v roce 2020 se zohledňují výsledky až osm let staré. Přičemž my jsme byli založeni v roce 2013, tudíž jsme v těch prvních letech žádné výsledky neměli. Navíc v době, kdy vláda na jedné straně říká, že chce inovace, start-upy, transfery, tak my ve stejném roce za aplikovaný výzkum, patenty a transfer technologií nedostáváme vůbec nic.
Z čeho tedy výzkum financujete?
My jsme na druhou stranu zvyklí, že se o sebe musíme postarat a nečekáme, až dostaneme dotaci jako ostatní. I v případě respirátoru jsme do toho šli i přesto, že jsme nevěděli, kdo to zaplatí. Provoz té tiskárny je poměrně drahý. Vložili jsme do toho vlastní peníze a šli do rizika i přesto, že se mohlo stát, že přijdeme o miliony. Ale bylo to potřeba pro společnost udělat. Na druhou stranu musím říci, že zpětně máme peníze přislíbené, to zase zafungovalo.
A k vaší otázce: devadesát pět procent financí získáváme z veřejných soutěží, grantů nebo z průmyslu. Ale protože český průmysl není zvyklý platit, tak většinu průmyslových kontraktů máme s velkými zahraničními společnostmi. Tam to funguje jinak. Zahraniční firma přijde, zeptá se na cenu, a buďto si nechá řešení navrhnout, nebo nenechá. Český podnik, ať mu řeknete jakoukoliv částku, tak řekne, že je to drahé, a že mysleli, že to děláte zadarmo nebo si najdete financování v TA ČR.
Myslíte, že se v tomto směru teď něco změní?
Byl bych rád a osobně se o to budu snažit ještě více zasazovat. Já si ale hlavně myslím, že v době po koronaviru se změní hodně věcí, a to zásadně. Jako první by to mělo být školství, které je potřeba nastavit na úplně jiný způsob výuky, na nový způsob myšlení. U vysokého školství musí skončit takzvaná absolutní samospráva. Hovořím takzvaná, protože se vůbec nejedná o správu nebo management. Je to jen mocenské přetahování o peníze bez směrování k cíli či vizi, bez jasné podpory těm nejlepším. University myšlenkově a koncepčně stagnují. Jestliže stát dává do škol 20 – 30 miliard ročně, tak by je taky měl směrovat k tomu, co budou zkoumat, co budou učit, koho vychovávat atd. Je potřeba podpořit výuku lékařů, dát studentům stipendia, vybavit je, protože doktory budeme potřebovat. Budeme také potřebovat techniky. Je potřeba definovat, co, resp. koho chceme, společnost nemůže platit všechno. Společensko-vědních a filozofických absolventů už je dost. Zrovna dnes bylo na tiskové konferenci zmíněno, že je o naše pacienty s koronavirem postaráno nejlépe na světě. Protože máme kvalitní doktory, vybavení, investovali jsme a je potřeba tuto úroveň udržet a doplnit dalším kvalifikovaným personálem. Obdobně je tomu u automatizace, v energetice a dalších rozhodujících oborech. Myslím si, že se změní hodně. Bohužel se změní hodně i tím, že po téhle krizi je tu do dvou let krize energetická. Tím se teď ale nikdo nezabývá. Nebude dostatek elektrické energie, protože některé německé i naše elektrárny doslouží. Dle mého názoru nastanou ještě další problémy, které teď nevidíme. Je potřeba se zastavit a komplexně nad věcmi přemýšlet. Někde bude potřeba něco omezit, jinde bude potřeba, aby stát více rozhodoval nebo přikázal, a tím nemyslím, že by se měla poškodit demokracie. Prostředků prostě nebudeme mít tolik a budeme je muset cíleně směrovat.
Žili jsme jedenáct let v naprosté pohodě. Měli jsme stomiliardové dotace z Evropské unie. A jak jsme toho využili? Dálnice jsou nedostavěné, rozestavěné nebo v opravě. Vysokorychlostní trať se nepostavila žádná, nezačali jsme stavět jedinou větší elektrárnu. Místo toho probíhají nekonečné spory a soudy o tom, jestli tohle výběrové řízení bylo korektní a tamten zda neudělal něco jinak a zda jsme splnili všechny předpisy. Zkrátka jsme tohle období promarnili a peníze vyházeli. Mohli jsme mít daleko lepší infrastrukturu. Teď už si to nebudeme moci dovolit. Jednak ty peníze nebudou a jednak budeme muset řešit nedostatek energií. A bude záležet na nás všech, abychom se zasadili o to, aby se věci řešily a neodsouvaly.
