Evropská komise tento týden opět přišla s rozsáhlými návrhy, jak regulovat. Návrh se týká plastů, obalů a dalších odpadů. Stručně lze o návrhu říci toto: Skoncovat do roku 2030 s obaly, které nelze recyklovat, zastavit nárůst množství odpadu z obalů či zavést po celé Evropské unii zálohy na plastové lahve a plechovky. Opatření by také zavedlo kvóty ohledně obalů na více použití či podílu recyklovaného obsahu v plastech.
Návrh „nařízení o obalech a obalovém odpadu“ obsahuje nové povinnosti pro členské státy EU, ale také přímo pro společnosti dodávající obaly na evropský trh. Je součástí snahy komise vytvořit systém hospodárného nakládání se zdroji označovaný jako cirkulární ekonomika. Navazuje na loni zavedený zákaz některých plastových předmětů na jedno použití nebo na dřívější souhrnné cíle pro recyklaci, které EK v tuto chvíli nechce měnit.
Nově komise navrhuje pro rok 2030 cíl pětiprocentního snížení množství odpadu z obalů ve srovnání s rokem 2018. Jeden z autorů plánu na brífinku pro novináře vysvětloval, že ve skutečnosti by šlo o téměř čtvrtinový pokles, neboť momentálně se očekává nárůst o bezmála pětinu na více než 200 kilogramů odpadu na obyvatele.
Ačkoliv jsme ve Světě hospodářství obvykle k podobným návrhům Evropské komise velice skeptičtí, v tomto případě je zapotřebí vyzdvihnout několik pozitivních rysů. Především – ve srovnání např. s oxidem uhličitým – jsou obaly, zvláště plastové, nezpochybnitelně antropogenního původu. Je jich stále více, protože je vědecky prokázáno, že jsou v časovém horizontu jednoho lidstva téměř nezničitelné. Dosavadní snahy o jejich recyklaci jsou nedostatečné, technologické a vědecké postupy nedokončené, takže i při snížení jejich produkce jich bude stále přibývat. V neposlední řadě si lze na ně „sáhnout“. Kupí se jejich kupy. Když už ne v zemích vyspělých, tak v zemích, kam jsou z těch vyspělých se ziskem exportovány pod pláštíkem recyklace, ale fakticky skládkování, nebo jsou splavovány řekami či jinak dopravovány sponátnními cestami. Kromě snímků z družic NASA jsou haldy plastů dokumentovány mořeplavci, rybolovci nebo rekreanty na pobřeží atraktivních letovisek. Nacházíme je v oceánech, ledovcích a v potravních řetězcích divoce žijících živočichů. Obaly, zejména plastové, jsou zkrátka naléhavým problémem k řešení.
Tak už došlo na zpoplatnění igelitových nákupních tašek či na zákaz jednorázových plastových udělátek: nádobí, příborů, kelímků, brček a šťourátek do uší. K tomu se hodí poznamenat slovy Jiřího Suchého, že jako hnutí proti plastovému odpadu „to až doteď bylo lehký“. Aktuální návrh Evropské komise se tak ve světle naléhavosti problému jeví jako málo „ambiciózní“. Ve srovnání se závazky snížení produkce oxidu uhličitého je pětiprocentní snížení produkce odpadů v EU, jež by ovšem znamenalo snížení o 25 %, do roku 2030 cílem velice slabým. Buď je to tím, že se k plastovým obalům ještě nepřilepili žádní aktivisté. Což ovšem může být zase důsledkem toho, že ti jsou k plastům v určitém smyslu slova přilepení neustále. Nebo si Evropská komise zcela výjimečně k tématu nechala zpracovat expertní posudek. Zjistila by v něm pravděpodobně, že snížení produkce plastových obalů zasáhne velice hluboko do systému distribuce a prodeje širokého spektra výrobků. Od potravin až po stavebniny. Každých 10 dkg sýra či šunky už máme uzavřeno do plastového obalu uloženého v chladícím boxu. Plní se tím normy hygienické, ale také se prodlužuje trvanlivost (použitelnost) potravin. To je pozitivní stránka věci. Do megahypersupermarketů na předměstích lidé jezdí nakupovat se svými automobily jednou týdně či měsíčně, čímž se omezuje „zabijácká“ individuální automobilová doprava. Pokud se tedy těm autům jednou v noci nepropíchají pneumatiky ve jménu klimatu.
V hobbymarketech jsou každých deset šroubků a matiček, každé kleště nebo šroubovák zapikolovány v plastovém obalu. Ani zubní kartáček už v drogérii nekoupíte bez plastového pelíšku. Aby se výrobek dal přepravovat v kamionech, odpočítat, odpípat do skladu, zavěsit na věšák do regálu a elektronicky zabezpečit proti zcizení. Zboží pro potravinářské prodejny jsou ve velkoskladech vychystány na palety a důsledně fixovány smrštitelnými foliemi proti poškození při přepravě do obchodů. Podobně jsou vychystávány také cihly, tvárnice…. To vše jsou plasty, plasty a zase plasty k vyhození, bez možnosti sběru a recyklace. Protože tento systém se dále než k PET lahvím zatím nedostal, a i tam jen v malém měřítku. Plastové jsou dnes už i europalety, na které se to zboží klade. Ty se ale recyklují, ty zálohované jsou, abychom nebyli nespravedliví. Plasty jsou v cigaretových filtrech.
Kdysi bylo „oteplování klimatu“ nahrazeno souslovím „změna klimatu“. Kdybychom byli vědecky důslední, museli bychom zároveň přijmout myšlenku, že boj lidstva proti „změnám klimatu“ je holý nesmysl a snaha tento kosmický jev alespoň ovlivnit je čiré sci-fi. Což ovšem lidstvu nijak nebrání v přijímání regulací, závazků a závazných technických norem vedoucích k uskutečnění sci-fi vizí.
Naproti tomu problém s odpady žádná sci-fi není. Proč se k němu tedy Evropská komise staví tak opatrnicky, jako by sci-fi byl? Optimismus nabádá k odpovědi, že si zřejmě výjimečně uvědomuje hloubku řešení tohoto problému. Bez ohledu na to, kdo jí ten hlubší náhled zprostředkoval. Také ale připomeňme, že řešení nespočívají v žádných slepých nebo nevyzkoušených fintách. Skleněné zálohované lahve fungovaly desítky let plynule bez protestů producentů nápojů, distributorů i spotřebitelů. I jogurty a šlehačka se prodávaly v zálohovaném skle. Šroubky do papírových kornoutků pamatuje nejeden náš čtenář. Zálohování a vracení PET-lahví a nápojových plechovek bez potíží funguje v mnoha evropských státech už léta. A dodejme, rovněž v zájmu spravedlnosti, že se k tomuto systému dobrovolně hlásí řada velkých výrobců a dodavatelů příslušného zboží. Takže: řešení je na dosah, má podporu významné části klíčových stran problému, nemusí vyústit v deficitní přídělovou ekonomiku, jogurtovou či šroubkovou chudobu, zhroucením průmyslu a jeho převedením do Číny. Snadné, levné ani hned to nebude. Ale bude to mít smysl.
Zdroj : Svět Hospdářství
Společnost Legrand v ČR je součástí Skupiny Legrand a je zásobována z centrálních skladů v Evropě. Výroba je situována v mnoha evropských zemích. Skupina Legrand většinou nakupuje komponenty, příp. již hotové výrobky v Číně, Indii, Egyptě apod., kde má i své pobočky. Současně se snaží udržet i vlastní výrobu v Evropě. „Skupina Legrand má propracovaný systém plánování a dlouhodobých kontraktů na zajištění surovin a subdodávek. Avšak zvýšená poptávka vyčerpala část zdrojů a jejich náhrada nebyla snadná. Dochází k výpadkům jednotlivých výrobků na delší dobu, což je větší problém než širší krátkodobé výpadky. Zdokonaluje se systém řízení projektů na úrovni skupiny a následné plánování výroby. Jsou definovány procesy pro řízení a eskalace priorit z poboček. Z globálního hlediska se zejména nyní přepravní kapacity a prodloužené dodací lhůty podepsaly na zhoršení plánování výrobního procesu po nedostatku komponentů, který stále přetrvává. Vede to k tlaku na větší flexibilitu a řízení priorit výroby, i k posunu z dlouhodobého na krátkodobé flexibilní plánování,“ vysvětluje David Drozd, ředitel logistiky a provozu pro ČR a SR společnosti Legrand.
Zvýšení cen materiálů, ale také prodloužení dodacích lhůt od stávajících dodavatelů napříč celým nakupovaným sortimentem pociťují zejména poslední rok ve společnosti DAKO-CZ.
Jan Pospíšil, obchodní ředitel HP TRONIC Zlín, vidí situaci ve svém oboru o něco pozitivněji. „Aktuální situace se vrací do normálu. Covidová pandemie narušila většinu supply chainu a dotkla se snad všech výrobců. Velkou roli hrál také výkyv poptávky směrem nahoru. Naší reakcí v dotčené době byly spotové nákupy s plánovanou pomalejší obrátkou zboží. Dnes již většina dodávek zboží probíhá standartně. Mezi ty špatné výjimky patří dodavatelé vestavných spotřebičů v prémiovém segmentu a některé modely nových iPhone 14.“
Petr Jahoda vidí situaci ohledně nedostatku pracovních sil trochu jinak: „Co se pracovníků týče, o jejich nedostatku se mluví už více než 10 let. A každý rok z těch 10 je zase “o něco horší než předchozí”, soudě dle vyjádření firem v médiích,“ komentuje situaci. Pokud se však zaměstnavatel k problému postaví dostatečně profesionálně a s maximálním úsilím, tak si své pracovníky podle Petra Jahody najde a v rozumné míře udrží. Případně nasadí automatizaci, nebo některé procesy outsourcuje, případně zcela zruší.
