Zdroj: Pixabay.com
Invoitix

Chtěl jsem dnes ráno učinit několik úvodních poznámek a pak mluvit s Wolfgangem Ischingerem a s ním se všemi, pokud to bude možné. Jsem rád, že jsem tady a chtěl jsem hovořit o Evropě, evropské zahraniční politice, evropské obranné politice, iniciativách, které jsme podnikli a ke kterým bychom se chtěli zavázat. Faktem je, že Evropská unie a její předchůdce, Evropské hospodářské společenství, nebyly zaměřeny na světovou politiku. Ale okolnosti s sebou přinášejí, že musíme zabývat světovou politikou a usilovat o světovou politickou výkonnost. A to platí zejména v oblasti obrany. V uplynulém roce jsme dosáhli většího pokroku v evropské obranné politice, než v posledních 20 letech. V posledních několika desetiletích bylo vynaloženo mnoho úsilí, ale nedošlo k žádnému skutečnému pokroku. Nyní je pokrok, tento pokrok je zapotřebí a číslice hovoří samy za sebe.

Jen málo Evropanů ví, že máme v Evropě 178 druhů zbraní.  Naši američtí přátelé jich mají 30. V Evropě máme 20 typů letadel. V USA je šest. V Evropě máme 17 tankových systémů, v. USA jeden. V Evropě existuje více vrtulníků než vlád, které by tyto vrtulníky mohly koupit. A tak mohu ve výčtu pokračovat. Proto podle mého názoru musíme zvýšit účinnost evropské obranné politiky a zejména zadávání veřejných zakázek. Naši američtí přátelé utrácejí dvakrát tolik toho, co považují za evropské rozpočtové úsilí. Nicméně pouze 15 % Evropanů je stejně efektivní jako naši američtí přátelé. Musíme tedy zjednodušit a zlepšit proces zadávání veřejných zakázek. Předložili jsme v tomto směru návrhy a já jsem odhodlaný je také realizovat. Zatím jsme vynaložili na výzkum v letech 2018 a 2019 90 milionů EUR. Tuto částku výrazně zvýšíme-do roku 2020 ji zvýšíme na 590 milionů EUR a po roce 2020 ročně 1,5 miliardy EUR, což nám umožní zvýšit účinnost. A právě tam musejí členské státy podat ruku. 80 % úkolů vojenského výzkumu se uskutečňuje výhradně na národní úrovni. 90 % zařízení se opatřuje pouze na vnitrostátní úrovni. Musíme tedy zvýšit účinnost dodávkami přes hranice a výrazně zlepšit zadávání veřejných zakázek Evropské unie.

Čtu-ne bez úžasu -, že si někteří na druhé straně Atlantiku nyní představují, že se Evropská unie stává z hlediska obranné a bezpečnostní politiky příliš nezávislou. Ano, chceme se sami emancipovat. Ale nejsme emancipovaní proti NATO, ne proti Spojeným státům americkým. Stále si myslím, že NATO je projekt, v němž musíme i přísně dodržovat zájmy budoucích generací. Po mnoho let jsme obdrželi stížnost z amerických úst, že jsme neudělali dost pro naši obranu. Teď se snažíme dělat víc. A opět to není to pravé. Buď bylo jedno správné, ale to druhé také nebylo správné. Děláme víc, protože musíme dělat víc. Nemůžeme spoléhat pouze na spojence. Musíme něco udělat sami, abychom chránili naše bezpečnostní zájmy; a my to také děláme. To však nestojí proti NATO. Evropská smlouva uvádí-v jasných německých hlavních větách -, že NATO a Evropská unie se musí doplňovat. A tak to zůstane.

Pokud se ale chceme stát něčím ve světové politice, musíme také zjednodušit a sjednotit naše rozhodovací procesy. Nemůže to zůstat tak, i když mnoho ministrů zahraničí to tak vidí, – stejně jako můj bývalý ministr zahraničí pan Asselborn, kterého zde srdečně vítám-nemůže zůstat, že musíme vždy rozhodovat o zahraniční a obranné politice jednomyslně.

Tato jednomyslnost, tento jednomyslný nátlak nám brání v dosažení světové politické schopnosti. Znovu a znovu si uvědomujeme, že nejsme schopni konsensuálních jednomyslných rozhodnutí. Evropská unie nemá žádné jednomyslné stanovisko k problémům v Jihočínském moři; nemůžeme najít jednotnou pozici, pokud jde o lidská práva v Čínské lidové republice; nenacházíme jednotné stanovisko k otázce Jeruzaléma-proto musíme tyto rozhodovací procesy zjednodušit tím, že do rozhodnutí Evropské unie zahrneme rozhodnutí, která musí být přijata kvalifikovanou většinou. Přednesl jsem to Evropskému parlamentu při příležitosti zprávy o stavu Evropské unie. A Komise má v úmyslu předložit v tomto směru návrhy brzy. To není, jak se mnozí domnívají, změna smlouvy, ale můžete se spolehnout na článek 31 (3) Evropské Lisabonskou smlouvou, která stanoví, kde že Evropská rada může rozhodnout jednomyslně, ve kterých oblastech v budoucnu s hlasováním kvalifikovanou většinou, A my se chceme pohybovat tímto směrem, zejména pokud jde o civilní bezpečnostní a obranné mise a další.

V otázkách měkké zahraniční politiky musíme být schopni dospět k závěru kvalifikovanou většinou. I když se říká, že měkká síla není dostatečně silná. Musíme získat větší sílu, pokud jde o společnou obranu a zahraniční a bezpečnostní politiku. Za prvé, samozřejmě, musíme dát do pořádku nejprve z mnoha hledisek svůj vlastní dům. Kdybych to podrobně vysvětloval, bojím se, že by mě to vedlo to vedlo příliš daleko, kdybych vysvětloval detaily.

Rád bych však něco řekl slovem k západnímu Balkánu slovo. Budu cestovat po západním Balkánu koncem února a začátkem března a těším se na to. Domnívám se, že jsem měl pravdu, když jsem v roce 2014 v Evropském parlamentu prohlásil, že během mandátu této Komise-do listopadu 2019 – nebudou žádní další noví členové Evropské unie. To způsobilo větší vzrušení a frustraci, zejména v zemích západního Balkánu. Kdybych ale řekl v roce 2014, že se šest zemí západního Balkánu stanou členy Evropské unie do roku 2019, pak bych nevěděl, co mám dnes o této záležitosti prohlásit-zřejmě nic. Protože země západního Balkánu dosud nemohou vstoupit do Evropské unie. Je však důležité, aby si právě země západního Balkánu udržely evropskou perspektivu. Pokud by země západního Balkánu byly zbaveny evropské perspektivy, mohli bychom velmi rychle-téměř přes noc-znovu prožívat konflikty, jak jsme zažili na počátku 90. let. Je to velmi komplikovaný, velmi citlivý region, oblast Evropy, a musíme vědět, že máme zodpovědnost. A vyvážíme tuto perspektivu přistoupení, musíme exportovat stabilitu na západní Balkán místo importu nestability ze západního Balkánu do Evropské unie. To však vyžaduje, aby země západního Balkánu urovnaly své hraniční spory, než se stanou členy Evropské unie.

V tuto chvíli hodně trpím tímto slovinsko-chorvatským pohraničním konfliktem. Namísto toho, aby Slovinsko a Chorvatsko přistoupily k Evropské unii, bylo upřednostňováno, aby se tato otázka vyjasnila před mezinárodním rozhodčím soudem. Rozhodčí soud rozhodl, ale strany se nemohou dohodnout na tom, jak zvládnout tento rozhodčí nález. Nechci to zažít podruhé. A na západním Balkáně existují hraniční konflikty. Musíme je vyřešit, než budeme moci jít ještě o krok dál.

Vidím z výrazu na tváři mého přítele Wolfganga, že musím nyní poděkovat za vaši ochotu mne tak dlouho poslouchat.

Reklama v článku VLASTNÍ
DPP