Rostoucí rizika v potravinových dodavatelských řetězcích nutí obchodníky hledat kratší cestu od pole k regálu. Nizozemské řetězce Jumbo a Lidl uzavírají dlouhodobé dohody přímo se zemědělci – od domácí quinoy po brambory pěstované s minimem chemie, u nichž obchodník nese polovinu rizika neúrody.
Jedno ovoce, dva zcela odlišné dodavatelské řetězce. Celé mango z Peru nebo Brazílie putuje do Evropy několik týdnů v chlazených kontejnerech a pak dozrává v dozrávacích komorách, než zamíří do obchodů. Mango nakrájené do plastových misek se naproti tomu oloupe, nakrájí a zabalí přímo v Ghaně, do Evropy přiletí přes noc a na pultech supermarketů leží 36 až 48 hodin po sklizni. Na tomto příkladu ukázal složitost potravinových řetězců Roel Gevaers, profesor řízení dodavatelských řetězců na Univerzitě v Antverpách, na první konferenci FoodChain Forward v Nizozemsku.
Do agropotravinářství podle něj stále víc zasahují klimatické změny, geopolitika a ceny energií. Antverpský chemický průmysl, významný výrobce průmyslových hnojiv, kvůli drahé ropě a plynu omezil výrobu o 60 až 70 procent a projeví se to i na cenách potravin. Rizika ukazují i hranolky, které Nizozemsko a Belgie vyvážejí do celého světa. Asi před pěti lety musel McDonald’s, když vázly dodávky, nechat přepravit zmražené hranolky čtyřmi plně naloženými jumbo jety. Indie a Čína proto budují vlastní pěstování brambor a pěstitelé v Beneluxu se obávají nadbytku produkce.
Hranice efektivity se ukázala i nedávno, kdy nizozemský řetězec Albert Heijn musel po kybernetickém incidentu zastavit distribuční centra a regály se rychle vyprázdnily. Podle Gevaerse se dodavatelské řetězce posledních dvacet až třicet let stavěly co nejefektivněji a nejlevněji, ale pro svět, který už neexistuje. Domácnosti podle něj začnou za jídlo a oblečení znovu utrácet větší část příjmů, protože další úspory už nejsou možné a náklady mohou jen růst. Firmám, které chtějí složitost a rizika zvládnout, proto doporučuje řetězce zkracovat.
Jak to vypadá v praxi, předvedly dva obchodní řetězce. Jumbo prodává quinou vypěstovanou v Nizozemsku. Vznikla v programu Plant Protein Forward, který vede regionální sdružení Foodvalley na podporu domácí produkce rostlinných bílkovin. Dovozovou quinou z Jižní Ameriky a Indie řetězec postupně vyřazuje, domácí je navíc v biokvalitě a celozrnná za stejnou cenu. Podobně se v Nizozemsku začínají pěstovat pohanka, lupina, mořské řasy nebo edamame. Program už pomohl devadesáti zemědělcům pěstovat bílkovinné a vlákninové plodiny a prodávat je za férovou cenu. Klíčem jsou dlouhodobé smlouvy: pěstitelé mají jistotu, že od nich řetězec bude odebírat několik let, objemy se pak upravují podle poptávky.
Lidl Nizozemsko zase s pěstiteli hledá cestu k menšímu použití pesticidů. Pěstitel brambor Jan van der Ham dokázal spotřebu chemických přípravků snížit už po prvním roce o 90 procent. Obchodník přitom běžně jedná jen s dodavatelem, který brambory zpracovává, balí a řetězci dodává, a teprve přes něj se dostal k ochotným farmářům. První schůzky byly podle vedoucí udržitelnosti Lidlu Nizozemsko Esmée van Veen rozpačité, pěstitelé se před velkým řetězcem báli otevřeně mluvit. Průlom přišel, když se jednání přestali účastnit lidé z obchodních útvarů, protože program se netýkal cen, ale přechodu k udržitelnějšímu zemědělství.
Pro pěstitele bylo rozhodující sdílení rizika: pokud by sklizeň selhala, ponese Lidl polovinu ztráty. Teprve tato jistota mu podle Van der Hama dala odvahu změnit postupy. Aby se z pokusu stal běžný standard pro další pěstitele, musí se podle něj podobné podmínky stát součástí nákupní politiky obchodníků.
Zdroj: eLogistika.info
